Jana Guljuškina

Petrohradská odysea

Kateřina Středová (Iliteratura 10. 8. 2022)

„Proč si dva lidi, dva nejbližší, nedokážou říct, co se děje?“ „Proč si staví mezi sebe zdi a hledají výmluvy…“ Jolka, studentka ruské literatury, přijíždí na stáž do Petrohradu, aby se mohla ponořit do světa, z něhož vzešly její oblíbené postavy, ale také aby se zkusila oprostit od šrámů, které už ve svém životě utržila a po kterých jí zůstalo v hlavě mnoho podobných „proč“.

Petrohrad, Leningrad, Sankt Petěrburg – kdo kdy viděl obrázky města na Něvě, toho jistě zaujaly barokní a klasicistní paláce se světlými fasádami zalitými sluncem, zářící zlaté kupole chrámů či třeba Velká kaskáda fontán v zahradách nedalekého (samozřejmě, „nedalekého“ na ruské poměry) paláce Petěrgof neboli česky Petrodvorec. Jenže ti, kteří v ruské Severní metropoli strávili nějaký ten čas, vědí, že jasných slunných dní je tu pomálu, obloha je spíše ocelově šedá a vlezlé vlhko nezřídka přechází v ledový déšť. A stejně tak Petěrgof není jen rezidence s úchvatnými zahradami, ale také obec na periferii velkoměsta, kde se do ustupující téměř venkovské zástavby s bídnou infrastrukturou zakusují značně omšelé paneláky a budovy několika fakult Petrohradské státní univerzity. A právě tato skutečná, prožitá tvář Petrohradu a Petrodvorce tvoří kulisy debutu Jany Guljuškiny Jolka.

Nepochopení a „proč“

Protagonistka její novely (a zároveň hlavní vypravěčka) přijíždí na studijní pobyt do Petrohradu a od samého začátku naráží na neporozumění, a to nejen kvůli slabé znalosti ruštiny. Může za to už její jméno – Jolana, zkráceně Jola. Rusům zní tak cize, že si ho potřebují přetvořit v něco bližšího a začnou jí přezdívat „Jolka“, tedy „jedlička“, což se jim asociuje s rodinnou atmosférou a oslavami Nového roku a pravoslavných Vánoc, tedy s něčím velmi blízkým, veskrze ruským. Nechápavé pohledy vzbuzuje i Jolčin hlavní předmět studia – Dostojevskij: „Zaraženě zakoktala: ‚No… Víte…,‘ ani nemohla najít slova. ‚Víte ale, že byl nemocný? Tedy, vy jste mě překvapila… To je velmi zvláštní…‘ V Rusku je zvláštní obdivovat Dostojevského?“ (s. 14) Především ale Jolka překvapuje nebo spíše zaráží okolí svými otázkami, které jsou často až dětsky prosté, ale zároveň hloubavé a nezřídka jdou přímo k věci, tnou takříkajíc do živého.

Jak ale z vložených retrospektiv brzy zjistíme, nepochopení a nešťastných vztahů už tato mladá žena za svůj krátký život zažila až bolestně moc. Možná právě proto vkládala mnoho nadějí do pobytu v zemi Dostojevského a jeho hrdinů, v zemi vzdálené natolik, že by jí snad jiný jazyk a kultura mohly pomoci začít znovu. „Na začátku to byl cizí jazyk. A mně bylo tak lehko, lehoučko. Svět byl stejně prostý jako má slovní zásoba.“ (s. 218) A možná právě odtud čerpala svůj počáteční optimismus, který jí na úvodních stránkách knihy umožňuje s humorem překonávat (a ještě vtipně glosovat) srážky s nefungující ruskou byrokracií, s otřesným stavem a špínou petěrgofských univerzitních kolejí i električek, tedy příměstských vlaků, v nichž musí při dojíždění do Petrohradu strávit celé hodiny.

Čím déle však Jolka v Rusku pobývá a čím více se zlepšuje její ruština, tím blíže k tělu si pouští ostatní postavy, nejen dva české studenty, kteří přijeli na studijní pobyt spolu s ní, ale také petěrgofské spolubydlící, kteří se Čechů tak trochu ujali, i byznysmena, se kterým se seznámila v letadle. Mladý intelektuál z Německa, jenž stejně jako Jolka přijel do Ruska studovat literaturu, vysloví nahlas to, co mnozí jiní jen naznačují: „Mě tak ohromily tvoje přímé, hluboké otázky […]. Na takové rozhovory je potřeba určitého místa, chvíle… A ty se rovnou ptáš: Proč… […] Jsi nebezpečná. Pro mě jsi nebezpečná… Já jsem zbabělec, zvykl jsem si na povrchní rozhovory…“ (s. 220) A tak jejich začínající přátelství, podobně jako řada jiných, vyzní nakonec do ztracena. Postupně tedy z hromady jmen vysvítá jméno jediného člověka, který se i přes nějaký ten nepříjemný rozhovor vrací, dokonce je mu tato stránka její osobnosti zvláštním způsobem sympatická. Ačkoli jsou na první pohled povahově velmi rozdílní, hlouběji uvnitř nacházejí jeden pro druhého pochopení, snad i kvůli podobným zážitkům z dětství, ve kterém sice zažili i pár okamžiků štěstí a radosti, ale nebylo jich moc.

Víc hlav víc poví

O Jolčině dětství a dospívání v českém podhůří se dozvídáme z retrospektiv, jež většinou vyvolá pohled na nějaký předmět (cukřenku, korálek od sestry) či zmínka o nějaké osobě. V těchto částech Jolka přenechává svou pozici vypravěče nejdříve otci a matce, v dalším okénku do minulosti se pak její mladší já střídá s hlasem starší sestry, a čtenář má tak poměrně neobvyklou možnost sledovat rozpad jedné kdysi docela šťastné rodiny hned ze čtyř perspektiv. Střídající se výpovědi otce a matky jsou plné obviňování: každý z rodičů má pocit, že nejlepší pro všechny je to, co je nejlepší pro něj, zároveň ale není schopný protějšku své potřeby jasně sdělit. Po letech postupného odcizování se tak oba rodiče cítí jako oběti rozmarů toho druhého a svou frustraci si, nikoli překvapivě, vybíjejí na dětech, což zasáhne především vztah prostřední Jolky a její starší sestry.

Starší dcery si totiž byly v útlém dětství díky malému věkovému rozdílu velmi blízké, téměř jako dvojčata. Rostoucí napětí v rodině ale na každou z nich zapůsobí jinak – jedna začne utíkat do světa knih, druhá do náručí různých mužů – a každá z dívek se přikloní na stranu jiného z rodičů. V kdysi hlubokém vztahu tak začne vznikat trhlina, která se postupně zvětšuje, hlasy obou dívek se překřikují a jejich perspektivy se zdají už nesbližitelné. Nenapraví je ani podobné neúspěchy v nových vztazích. Jolka se nikdy nedokáže druhé(mu) dostatečně otevřít (metaforicky ani doslovně) a vždy se dozví jen to, že je divná, a tak si kromě ran odnáší i mnoho už zmíněných otázek „proč“.

Guljuškina volí ve většině knihy ichformového vypravěče. Výjimkou je vložená protagonistčina vlastní povídka, kterou píše v době, kdy se po část ruského pobytu snaží být veselejší, bezstarostnější a méně hloubavou verzí sebe samé, a tak se i v psaní pokusí vystoupit z komfortní zóny a namísto zaznamenávání vlastních zážitků a rozhovorů s přáteli napíše krátký fiktivní příběh v er-formě. Avšak stejně jako se Jolce nedaří změnit zažité vzorce chování, ani jejímu psaní změna formy moc nesvědčí a příběh utne dost násilně.

Sonda do nevesela

Na pozadí příběhu se autorce daří pomocí drobných výjevů zachytit paradoxy současného Ruska – bídu lidí prodávajících ve vlacích cokoli, třeba domácí pirožky ze špinavých tašek, kontrastující s honosnými nádražními budovami, které často působí jako paláce; nebo ledové kluziště, na němž se potkávají úplní začátečníci s těmi, kdo uprostřed vyseknou parádní piruety. Guljuškina čtenářům také zprostředkovává bezvýchodnost politických i životních situací. Volby v roce 2008 například Jolka trefně komentuje takto: „Byly volby prezidenta země, a jejich výsledky nikoho nepřekvapily. Nadutec na chvíli uvolnil svůj trůn Ubožákovi a sám se stal zatím premiérem. Taková rošáda, chytrá škatulata batulata nebojte se.“ (s. 217) Problémy okolo získání cestovního pasu, kvůli němuž se mladý muž bez vojenské služby musí nejdříve zadlužit, aby si mohl koupit náležitý lékařský posudek, který ho zbaví vojenské povinnosti, její kamarád z Petěrgofu shrne zase slovy: „V Americe si mladí půjčují na studium, v Rusku si můžeš koupit hotový diplom, jen zaplacená suma určí, jestli ti tam namalují Bc. nebo Mgr. nebo rovnou doktora. Anebo si můžeš zaplatit tohle. Je to vlastně to samé, investice do budoucna.“ (s. 196)

Jana Guljuškina vsadila na jistotu a svůj debut zasadila do ruského univerzitního světa, který je pro mnohé čtenáře téměř exotický, ale který sama evidentně velmi dobře zná. Navíc jej zabydlela postavami vykreslenými vrstevnatě, s mnoha silnými i slabými stránkami, vyplouvajícími na povrch postupně, zvláště v dialozích, jež čtenáři mnohdy připadají až nepříjemně povědomé. Prim v příběhu ale samozřejmě hraje hlavní vypravěčka Jolana. Její řeč někdy proudí rychle a živelně jako horský potok, až se zdá, jako by ji ani různé životní kotrmelce nemohly nijak rozházet. Poté se ale na chvíli tok zklidní a v meandrech nastoupí Jolčina přemýšlivá, revidující poloha nebo ta poetická, která se dokáže na okamžik zastavit a zcela se soustředit na vločky v petrohradském větru nebo ledové krusty na nikým nevyužívaných březích Něvy. Dohromady tak autorka vytvořila knihu, která má i s několikerými odbočkami opravdu spád a jen těžko se od ní odchází. Snad jediným místem, kde čtenář občas zaváhá, je střídání perspektiv v kapitole vyprávěné Jolou a její starší sestrou, kterým by prospěla výraznější jazyková charakterizace (stejně jako v retrospektivních přestřelkách matky a otce ani zde nejsou jednotlivé mluvčí nijak graficky odlišené, zároveň jsou si ale hlasy obou dívek jazykově dost podobné). Vzhledem k jasnému finálnímu vyznění kapitoly je to ale problém zanedbatelný.

Při četbě Jolky se možná čtenářům vybaví debut Anny Cimy Probudím se na Šibuji, podobně zasazený do univerzitního prostředí, případně loňská prvotina Josefa Tichého Předvečer, se kterou Jolku spojuje především protagonistovo rozčarování nad skutečným stavem věcí v zemi, jejíž kulturu miluje. Všechny tyto literární počiny vedle inspirace studentskými roky spojuje také vyzrálé a propracované provedení s řadou odkazů na jiná díla dané kultury. Cima a Tichý si svými díly získali pozornost porot českých literárních cen; nezbývá než si přát, aby si také Jolka i přes současnou (pochopitelnou) nechuť ke všemu ruskému našla cestu k mnoha čtenářům. Ostatně je to výpověď nejen o české, ale i o té pro nás těžko uchopitelné „ruské duši“.

Kateřina Středová (Iliteratura 10. 8. 2022)

Do Ruska a zpět

Olga Pavlova (A2 #21/2022)

Ačkoliv Jana Guljuškina ve svém prozaickém debutu ohledává zoufalství ruského světa, nakonec se v knize se zoufalstvím a depresí pojí především vypravěččina česká domovina. Jolka je povedený příběh o hledání domova a snaze smířit se sama se sebou.

Knižní prvotina rusistky a publicistky Jany Guljuškiny Jolka navazuje na dlouhou řadu příběhů o snaze vymanit se ze zajetých kolejí. Titulní postava utíká z rodného města i země, dočasně se vzdává mateřštiny a pokouší se objevit vlastní já. Zjednodušené čtení textu jako dalšího iniciačního díla by ovšem mohlo naznačovat, že kniha nestojí za větší pozornost a může se v klidu ztratit mezi dalšími přibližně třinácti tisíci tituly, které každoročně vyjdou na českém knižním trhu. Naštěstí má kniha více poloh. Vypravěčka své čtenáře provádí životem české studentky v Petrohradě a do toho vkládá střípky osudů vlastní rodiny, které postupně vysvětlují citové a životní tápání mladé ženy na českých a ruských ulicích.

Eto Rossija

Moderní „obrazy z Rus“ Jany Guljuškiny svým způsobem potvrzují to, co se o sociálních a politických problémech této velké země psávalo už před sto padesáti lety. Literární Petrohrad 21. století opravdu naplňuje všechny kulturní a sociální stereotypy, které čtenář od zobrazení bývalého hlavního města ruské říše očekává. Zjevují se tu střípky románů a osudů spisovatelů, hrdinka se vrací k myšlenkám z děl Dostojevského, avšak navzdory těmto literárním reminiscencím dokáže zůstat oběma nohama v reálném světě. Koneckonců každodenní zkušenost života v Rusku umožňuje pouze krátkodobé útěky do říše snů.

Ať chce či nechce, musí Jolka konfrontovat své dosavadní zkušenosti s realitou Petrohradu a cynismem jeho obyvatel, kteří nekončící fronty, polorozpadlé bytové domy, přeplněné metro nebo zimu přecházejí frází „Eto Rossija“: „Z električky se přesuneme na metro, kde namísto smogu, prachu, nekonečné šedi a tisíců aut jsou barevné mozaiky, kované ozdobné lampy, skleněné lustry, mramor z různých konců země i celého světa. A také davy lidí, stálé davy lidí, ráno kamsi tam a večer kamsi zpět. Eto Rossija… Na fakultu dorazíme vyčerpaní a hladoví.“

Právě pozorování všedního života patří mezi nejsilnější místa románu. Na jednu stranu až provokativně naplňují klišé o kontrastu ubohosti většiny současné ruské společnosti a epikurejských požitků movitějších obyvatel, kteří bez ohledu na roční období či politické dění tráví čas v módních klubech a barech. V těchto podnicích se ovšem život zastavil stejně jako ve vzdálené vesnici, kterou Jolka navštíví, nebo na předměstí, odkud se jen nerada stěhuje do centra města. „Přes silnici pomalu přechází muž a za ním čtyři kozy. Lidé se tlačí do maršrutek vyrobených v Číně, kam se pořádně nedají složit ani ženské nohy, natož mužské. Mezi obrovskými šedivými budovami technického institutu vychází slunce…“

Na druhou stranu právě v protikladech spatřuje protagonistka jistou přitažlivost, dokonce z nich dokáže čerpat energii, a tento pocit se přenáší na čtenáře, jehož pozornost neupoutává jen exotičnost chudých profesorských bytů, pití čaje se zavařeninou nebo procházky podél zamrzlé Něvy, ale také autorčin lakonický a zároveň poetický jazyk plný rusismů, které nejen že nepůsobí rušivě, ale jako by mimoděk potvrzovaly autenticitu a sílu příběhu.

Tíživé myšlenky

Naopak Jolčina domovina ukazuje v knize spíš svou temnější stránku, takže vzpomínky na rodné město nepřinášejí útěchu: pražská část příběhu se neodehrává v magickém gotickém městě plném turistů a levného piva, ale na periferii a v zázemí supermarketu. Právě tyto beznadějné prostory, které v dívce probouzejí zoufalé až depresivní pocity, ji vyženou do náruče slavného ruského města postaveného na bažinách a kostech tisíců dělníků. Petrohrad ovšem není první ani poslední místo, kde se hrdinka snaží najít pochopení, kterého se jí nedostalo ani ve vlastní rodině, ani v náručí žen či mužů. Útěchou jsou jí po nějakou dobu myšlenky a příběhy, s nimiž se setkává během studia, avšak ani rusistika ji tíživých myšlenek zcela nezbaví.

Konec příběhu bohužel vyznívá až banálně a opravdu svádí k povrchnímu čtení knihy. O odjezdu z Petrohradu se zde píše: „Budu ho muset vystát ještě hodinu metrem a dvacet minut pěšky. Sama sebe však mnohem, mnohem dýl.“ Ano, zjištění, že nepřítel se skrývá ve vlastní hlavě, působí triviálně, ale jedná se o doplnění nezbytného posledního dílu skládanky hrdinčiných životních peripetií.

Olga Pavlova (A2 #21/2022)

Smutné obrazy z Rus: Debutový román Jany Guljuškiny Jolka je prozatím prozaickým objevem roku

Jakub Šofar (Reflex, 8. 9. 2022)

„Ptám se na válku a zjišťuji, že vlastně neskončila, že pro zdejší lidi je součástí současnosti. Válka jako něco svatého, něco podstatného, klíč k porozumění ruskému já. Jediný světlý moment vlastních dějin? Vítězství! Jediný světlý moment vlastní sebeúcty? Hrdinství! Vítězství ne se Stalinem, ale Stalinovi navzdory!“

Poslední dobou se objevila spousta expertů na Rusko. Jejich texty jsou sice mnohem erudovanější než výkony západních sovětologů či kremlologů z dob SSSR, nicméně úplně by stačilo vrátit se k dílům starším, v nichž už všechno napsáno je. Třeba k tolik diskutovanému eseji Duše Ruska od N. A. Berďajeva (1915, česky knihu vydalo nakladatelství Petrov roku 1992). Jenže výše citovaná ukázka je z debutu vystudované rusistky Jany Guljuškiny (* 1984). Že román Jolka (vyd. dybbuk) vyšel právě teď, je náhoda. To víte, náhody jsou sakra nebezpečné…

Možná nejzastoupenějším typem současné české prózy je vícegenerační vztahový, tedy rodinný a milostný příběh, jehož ozvučnicí jsou odpovídající partie našich dějin. Jádro vyprávění by bez nich mnohdy bylo jalové. Ale české dějiny za všechno nemohou, pokud je tedy nechápeme jako neměnné, jako posvátné: 300 let habsburské poroby, tatíček Masaryk, radostné budování nových zítřků, socialismus s lidskou tváří... Právě tyto vzorce nebo vymezování proti nim však už ve třetí dekádě 21. století skřípou a lehce zapáchají. Je to takové české hobby: vartovat na barikádě, za níž je orné pole. Knih, jež by tento model opustily, však není moc. Za všechny jmenujme třeba Lásku v době globálních klimatických změn Josefa Pánka (vyd. Argo, 2017).

Ale zpět k Jolce. Jolana, čili Jolka, protagonistka a zároveň hlavní vypravěčka dvousetpadesátistránkového románu, odjíždí do Petrohradu na studijní pobyt. Chce se zdokonalit v ruštině a poznat zemi, jejíž jazyk studuje, jazyk svého oblíbence Dostojevského, ale především – vzhledem ke komplikovaným vztahům rodinným i osobním – touží utéct před minulým životem. Tak to řeší spousta nešťastných mladých lidí, ale ve většině případů je minulost stejně dožene. Nové prostředí totiž znamená nové vztahy a Jolce, což mimochodem v ruštině znamená vánoční jedličku, se začne komplikovat i život v Petrohradě. Ruské kapitoly se střídají s retrospektivními pasážemi z Jolčina života kdesi v českém pohraničí. Dozvídáme se o rozpadající se rodině, v níž se rodiče cítí být obětí jeden druhého, což má zásadní vliv i na vztah mezi Jolkou a její starší sestrou a na hrdinčin osobní život. Stává se pro okolí „divnou“, nehraje očekávané klasické komunikační hry. A k tomu ta její lesbická zkušenost jako dočasné řešení… ale čeho vlastně? Občasné poznámky k Rusku mají už jen díky tomu, že jsou součástí literárního příběhu, mnohem větší váhu a smysl než komentátorská žvanivost. Jaké bylo východní impérium v letech 2007 až 2008? Na jedné straně ponurost a šeď slavného města na Něvě, nepochopitelná bumážková byrokracie, otřesná úroveň vysokoškolských kolejí v přilehlém Petěrgofu, čili Petrodvorci, neznalost moderní historie u ruských spolužáků (učebnice končí vítězstvím ve druhé světové válce) a rozčarování z jinakosti okolního světa. Na straně druhé neobyčejná pohostinnost, archaická nevinnost venkova, kantoři jako držitelé a předavači intelektuálního odkazu, kulturní život… Jediné, co lze autorce působivého románu z ruského univerzitního světa vytknout, je, že někdy hůře rozpoznáme, kdo je zrovna vypravěčem „české“ části. Zda matka, otec, její starší sestra, či sama prostřední dcera Jolka. Tak jako tak, tento román je mimořádnou prvotinou, zvlášť pokud jde o formu a jazyk. Svůj literární křest si Jana Guljuškina odbyla už v letech 2011–2014 na blogu Respektu. Otázka zní, proč o tvorbě tak dobré stylistky a vypravěčky zajímavých aktuálních příběhů slyšíme znovu až teď. Kdy o ní uslyšíme příště?

Jakub Šofar (Reflex, 8. 9. 2022)

Kdo uteče do Petrohradu, vyhraje

Ondřej Horák (Lidové noviny 29. 8. 2022)

Hlavní hrdinka románu Jolka se vydává na studijní pobyt do Ruska. Jistě, dnes asi něco nemyslitelného, avšak to vše jen proto, že debut Jany Guljuškiny má vlastně pár let zpoždění. Ale to nevadí, protože jde o velmi povedený vstup do české literatury, který by tak měl být čtenáři a recenzenty ostře sledován.

Jak si člověk ze střední Evropy představuje Rusko? „Měli jsme lístky do čtrnácté řady. Uvaděčka se na nás zděšeně podívala:,Ale v sále jich je jen třináct?‘ Smála jsem se, že Rusko je docela veselá země. Přišli totiž i tací, co měli lístky do patnácté…“

Jolka debutující Jany Guljuškiny (1984), jak vidno, naplňuje i toto očekávání, ovšem pouze okrajově. Stejně tak se nedá moc přemýšlet o tom, že by počin nakladatelství Dybbuk byl konjunkturálním krokem vzhledem k současné válce. Kdo zná produkci tohoto pražského nakladatelství, ví, že tomu tak není. Spíš to takhle vyšlo shodou okolností. Takže nelze ani tvrdit, že by se Dybbuk pokoušel tímto titulem nasednout na současnou vlnu románů od tuzemských autorek, které jsou notně čteny a už zdaleka nejen laickým čtenářstvem ctěny. A Jolka se od těchto literárních produktů navíc nápadně liší osobitostí a estetickou kvalitou. O konjunkturální počin skutečně nejde, naopak je na tomto místě možno podotknout, že Jolka má naopak řadu let zpoždění. Protože je to román, jenž by se hodil do jednoho pytle s některými staršími texty Jaroslava Rudiše, Petry Hůlové či Markéty Pilátové, případně s již pozapomenutými literárními počiny Tomáše Kolského či Zdeňka Štipla. Šlo o prózy reflektující fakt, že se autoři ocitli na vzdáleném, více či méně exotickém místě a to se stalo kulisami pro jejich příběh. U horších případů z tohoto ranku bychom mohli poznamenat, že se nedokázali nepochlubit a měli pocit, že už jen ten samotný fakt, že byli tam, kde většina čtenářů nikoli, stačí.

Teprve později přišel Martin Ryšavý, jenž svými Cestami na Sibiř a Vračem nasadil v tomto „rozcestovaném“ psaní laťku o hodně výš. Což potvrdil loni vydanou Tundrou a smrtí. Jolku tak můžeme do jisté míry brát i jako opožděnou ženskou variantu právě „ruských“ knih Martina Ryšavého. I když tento autor není jediný, je tu též Matěj Hořava a jeho vynikající „banátská“ Pálenka a „gruzínské“ Mezipřistání.

Tchajwanští duchové

Ani Jana Guljuškina není jediná, jež nyní dorazila do české literatury zpožděným expresem – pokud se v literatuře o zpoždění vůbec mluvit dá. Nakladatelství Paseka letos vydalo taky útlou knihu Kláry Wang Tylové (1981), bývalé dlouholeté redaktorky Lidových novin. Ta v Ostrově duchů pro změnu přenáší své čtenáře na Tchaj-wan. Jedná se o šest povídek, jimž vévodí téma místních pověr a obyčejů. Jak naznačuje název, jde o to, že tamní obyvatelé věří na duchy, kupříkladu na to, že byt, kde došlo k sebevraždě, je k dalšímu obývání nevhodný.

Klára Wang Tylová upoutá vynalézavým propletením jednotlivých příběhů a stručností, v tom její debut vyznívá velmi vyspěle. Na druhou stranu však Ostrov duchů může působit poněkud dietně – navzdory tématu jako svazeček magazínových povídek. A rovněž odtažitě, drží si čtenáře od těla, jako by se autorka za příběhy spíš chtěla co nejvíc skrýt. Což možná zní paradoxně – vyčítat někomu, že není sebestředný… Každopádně po takto uměřené prvotině bychom se od pražské spisovatelky chtěli dočkat něčeho rozsáhlejšího a s hlubším ponorem. Určitě na to schopnosti má.

Ono zpoždění lze doložit dále tím, že jak Jana Guljuškina, tak Klára Wang Tylová vlastně nemají generačně daleko k Petře Hůlové – narodily se rovněž ještě za minulého režimu. To Ondřej Škrabal (1992) už patří do jiné generace. Literát a divadelník žijící v Berlíně nyní vydal v nakladatelství Listen knihu krátkých próz Cesta k billboardu. A je to už odlišná německá metropole než ta v Nebi pod Berlínem Jaroslava Rudiše či v knihách Dory Kaprálové, jež je však v Berlíně usazena trvale. Není to tedy v jejím případě dočasná návštěva, po níž se člověk stane v domácím prostředí na tuto oblast „odborníkem“.

Nikam se nehrnou

Ondřej Škrabal se snaží definovat toto kdysi zdí rozdělené město: „Obrázky ukazují B. těsně po válce. Je jasné, že všechno, co se dnes tváří pradávně a historicky, tu ještě před sedmdesáti lety nebylo.,Tohle město jednou umřelo a teď už jenom předstírá, že je. Můžeš chodit kolem dokola, jak dlouho chceš, ale to, co si lidi představují pod B., tady nenajdeš,‘ říká Sophie…“

Cesta k billboardu nabízí též nové přeměřování Západu a Východu: „Kdysi dostal v práci nečekané volno a rozhodl se vydat dál za B., směrem na Prahu. Myslel, že je to na východ, ale ve skutečnosti se pohyboval skoro pořád na jih. A hned si také musel v hlavě překreslit celou mapu svého pomyslného Východu. Na odpočívadle vytáhl telefon a poprvé si na Google mapách prohlížel tento kus planety. A ejhle: Vídeň je taky na východě! Dokonce východněji než Zagreb a mnohem východněji než Laibach…“ Nesmí pochopitelně chybět ani tento štulec: „Ale Češi se nikam nehrnou, o Češích si nikdo nic nemyslí… Ví jen, že Češi jsou něčím zvláštní, ale čím, to už říct neumí, nikdy se o Čechy moc nezajímal.“

Vše se tedy v Cestě k billboardu tváří strašně moderně a nespoutaně, ovšem zároveň je to až příliš povědomé. Nic nového, a nejde jen o citované „poznatky“. I literárně jsou krátké prózy Ondřeje Škrabala tu jako třetí vývar z Becketta, tu zas jako nápodoba klasických humoristických povídek, avšak texty jako by byly následně přežehleny, znivelizovány v nějaké reklamní agentuře. Tyto literární prostocviky by se tak nakonec daly nejlépe přiřadit ke knihám Štěpána Kučery či Vratislava Kadlece, kde se demonstruje, jak se umí psát, bohužel však především proto, aby tím bylo zakryto, že dotyční nemají o čem psát.

Proto se raději vraťme k Jolce, jež je rozhodně literárně nepoměrně zdařilejší a taky jí nechybí ona osobitost, což obnáší i odvahu riskovat. Román přitáhne hned první kapitolou, v níž je popisován příjezd do Petrohradu na studia. Jistě někdo namítne, že takových zápisů četl na internetu od různě rozprchlých studentů spousty. U Jany Guljuškiny nejde ani tak o Rusko či Petrohrad samotný, nýbrž o to, že jí toto prostředí dává možnost ukázat, co je všechno schopná vnímat a zachytit. A tak se může naplno projevit její pozorovatelský a literární talent.

Cesta do Petrohradu má příčinu nejen ve studiu rusistiky, ale konkrétně v obdivu klasické ruské literatury, především Dostojevského. Opět můžeme nabídnout paralelu z české literatury: hrdinka románu Probudím se na Šibuji Anny Cimy zas nejdřív podlehla kouzlu textů Harukiho Murakamiho, proto se vydala do Japonska. Ostatně japonské výpravy v novele Amáliina nehybnost Kateřiny Rudčenkové mají totožnou příčinu.

Zde bychom mohli nadšeně zahlaholit, že je to jasný důkaz toho, jakou má literatura sílu. Ovšem stejně tak bychom mohli namítnout, že se jedná o naprosté nepochopení rozdílu mezi realitou a literaturou…

V rodinné bryndě Jolka však není román z jednoho kusu. Už když čteme onu úvodní pasáž, očekáváme, že to takhle nemůže vydržet dlouho. A to nikoli proto, že bychom podezírali autorku z nedostatku umu, nýbrž proto, že dnešní svět není zkrátka souvislý, je přetržitý a to se musí projevovat – a taky už léta projevuje – i v literatuře. Proto je vše tolik fragmentarizované, roztěkané. Souvislý příběh je fajn, ale jaksi nepřiléhá k naší současnosti, působí vždy okamžitě starosvětsky. Jana Guljuškina též od detailního popisování příjezdu do Petrohradu, usazení se na koleji a zdlouhavého dojíždění na přednášky přejde k minulosti, od níž Jolana – ruským spolužákem zkráceno na Jolka – utíká. Přičemž románová ruská současnost je dalším důkazem zmíněného zpoždění, neb jsme někde v roce 2007. Další kapitoly tak nabízejí mimochodný rozhovor Jolaniných rodičů – jedná se o monology, které se navzájem přerušují a doplňují obraz jedné běžné rodiny v Sudetech za socialismu. Běžné v tom smyslu, že se vzali a měli děti, ani vlastně nevěděli proč, respektive se o tom tenkrát tolik nespekulovalo, jelikož to prostě bylo běžné.

I zde ale pocítíme zpoždění Jolky, jelikož tyto pasáže mohou připomenout právě všechny ty současné české hity psané ženami – onu omyvatelnou umakartovou literaturu. Naštěstí jen tematicky, neboť jazykově a nápaditým způsobem podání – po manželském ping-pongu následuje sesterský duel – je převyšuje. Navíc se jedná pouze o jednu součást románu, o background, abychom pochopili, před čím Jolka pořád utíká a proč je tak nadšená, energicky odolná a nestýskavá v Petrohradě. Určitě tu lze zmínit, že jde o kladný dopad otevření hranic po roce 1989, kdy se děti mohly vzdálit z tísnivé klece domova. Taktéž si dnes každý může najít kout světa, kde se bude cítit dobře, pokud tím pravým není rodný kraj. Dodejme, že Jolka se snaží zorientovat, citově ukotvit i v jiném smyslu, jak o tom svědčí její milostný románek se ženou, to ještě v Praze, když bydlí na koleji a přivydělává si v supermarketu.

Provinční světák

Mohl by vzniknout dojem, že napsat román, jehož příběh se odehrává někde daleko od české kotliny, je zaručená výhra. Tuzemské čtenáře exotické kulisy musí zaujmout, literát vypadá jako světák a ještě si tak trochu předplatí vydání svého díla v zemi, o níž pojednává. Vždyť si vybavme, jak jsou zde oblíbení a opečovávaní všichni ti Poláci, kteří píšou o české kultuře a o tom, jak je skvělá a zábavná…Ano, v zemi, o které se píše, možná takové dílo přeloží. Avšak v jiných… Zkusme si to představit obráceně. Copak nás by zajímalo číst román o tom, jak Bulharka odjela studovat do Švédska? Nebo Slovinka do Uruguaye? Asi ne, protože to bychom si řekli, že se přece napijeme raději přímo u pramene a přečteme si něco z tamní tvorby. Světácké tak v tomto případě spíš podtrhuje provinčnost.

Naštěstí Jolce díky tomu, že je, jak již řečeno, osobitým dílem, tohle nehrozí. Protože její přitažlivost zdaleka nespočívá pouze v tom, že popisuje něco, co český čtenář běžně nezná, to jest studentský život v Petrohradě. Svérázný je román především náhledem a taky jazykem, jenž se sice drží, co se týče hovorovosti a expresivity, spíše zpátky, přesto nepůsobí papundeklově.

Jistě lze namítnout, že ony střihy mezi jednotlivými dobami a prostředími jsou v Jolce až příliš ostré. Každopádně je třeba připustit rovněž tu interpretaci, že právě naprostá neslučitelnost těchto světů chtěla být nasvícena. Obdobné je to s pocitem, že román mohl být kompaktnější, že ještě méně by bylo ještě více. Ale tento aspekt rozhodně nekazí celkový dojem. Jolka naopak ukazuje, že mít v literatuře zpoždění nevadí, ba může to mít i svůj vyšší smysl – pokud nejde o módní dílko s jepičím životem. Debut Jany Guljuškiny je tak rozhodně setkáním s pozoruhodnou osobností – osobitostí. Nedovyvinutost české prózy totiž často vede literáty k autobiografičnosti. Ovšem texty s autobiografickými prvky paradoxně patřívají v tuzemské tvorbě nakonec k těm pozoruhodnějším.

Teprve se ukáže, jestli autorka již v Jolce pojednala své ústřední téma a bude ho v budoucnu nabízet v nových variacích, nebo zda případná druhotina odkryje, že se sice zlepšuje v samotném psaní, ale zas si v debutu vyplýtvala vše, co chtěla říct. To jsou úskalí, která na spisovatele čekají. A nezbývá než to vše nechat sebou projít, třeba i tak, že některé texty budou napsány a nevyjdou. Nicméně tady jsou veškeré rady a předpovědi zbytečné. Každý si to musí zažít a rozhodnout sám. Což ví na konci románu snad už i Jolka. Netýká se to totiž pouze literatury.

Ondřej Horák (Lidové noviny 29. 8. 2022)

Interkulturní prózy a obraz kulturního šoku v současné české literatuře

Marek Lollok

Příspěvek zkoumá téma interkulturní prózy jako vysoce produktivního a diferencovaného proudu současné české literatury. Jejich autoři čerpají inspiraci především z vlastních životopisů, zdůrazňujících různá podtémata v různých žánrových modifikacích. Společným základem těchto děl je jakási konfrontace odlišných kultur, většinou reprezentovaná subjektivní perspektivou konkrétní postavy, zůstávající často „na hraně“ v roli pozorovatele či outsidera. Častým motivem je fenomén kulturního šoku v jeho různých fázích a podobách, jako přirozená reakce na setkání s jinou/jinou/cizí kulturou. V roce 2022 vyšlo několik interkulturních prozaických románů; v našem příspěvku kontextualizujeme a charakterizujeme romány Jsem jejich bůh od Josefa Pánka a Jolka od Jany Guljuškiny, které považujeme za nejvýznamnější v oboru.

Interkulturní prózy a obraz kulturního šoku v současné české literatuře Interkulturní prózy a obraz kulturního šoku v současné české literatuře (PDF)

Rusko se nikdy nezmění. Paní S. je aktuální a palčivou knihou o naší současnosti

Ondřej Horák (Lidové noviny, 4. 7. 2023)

Kdo touží po českém románu zaobírajícím se naší současností, ten by měl sáhnout po Paní S. Její autorka Jana Guljuškina v ní navazuje na loňský debut Jolka a potvrzuje, že je nenápadným objevem posledních let. V jejím románu se ocitáme v Rusku, ale i v Česku, které je po začátku války plné ukrajinských uprchlíků. Přitom se česká prozaička jakoby nic dokázala vyhnout vší schematičnosti či tendenčnosti.

Charles Baudelaire v básni v próze Oči chudých píše o tom, jak cize může náhle působit i někdo, o kom si myslíme, že ho milujeme. Muž sedí se svou vyvolenou v zánovní kavárně, když jde okolo otec s dvěma dětmi, šaty samá záplata, a v úžasu se zastaví právě před tou ohromující krásou nového podniku. On připouští, že se v tu chvíli „i trochu hanbil za ty naše sklenky a karafy, větší než naše žízeň“. Zato jí naopak vadí pohledy otrhanců: „Ti lidé mi jdou na nervy, div nás očima nesnědí, prosím vás, řekněte vrchnímu, že je nám to nepříjemné.“

Přesně o tomto druhu cizoty píše v nové knize Paní S. česká autorka Jana Guljuškina (1984). Tolik lidských nedorozumění, tolik třecích ploch, ale ty se snadno vysvětlí nálepkou, v tomto konkrétním případě, že jde o Čechy, o Rusy či o Ukrajince.

Paní S. je románem velmi aktuálním, pojednává rovněž o současné situaci v Česku naplněném lidmi, kteří z Ukrajiny museli odejít. Není to však honem honem ukuchtěný konjunkturální projekt se správným znaménkem. Je to román pozoruhodný právě svou nejednoznačností, tím, jak se riskantně vrhá do žhavé současnosti.

Každý v Česku má s Ukrajinci totiž nyní dennodenní zkušenosti: vyklidili jsme náš byt, dali jim ho k dispozici a šli bydlet k rodičům… Ta Ukrajinka šla proti mně po schodech, já ji pozdravil, dívali jsme se navzájem do očí, ale ona se vůbec nenamáhala cokoli odpovědět… Přiopilí tuzemští mladíčci na lavičce křičí na procházející ukrajinskou omladinu, že oni by tedy nebyli takoví zbabělci, oni by ze své země neutekli, oni by šli bojovat za vlast… Před domem, kde po výbuchu plynu zemřel člověk, bylo možno zaslechnout komentář: „Naštěstí to byl jenom Ukrajinec…“ A nad pískovištěm v centru Prahy, nad dětskými hlavičkami, nenávistný ženský řev, z jedné strany Rusky, z druhé Ukrajinky…

Někdy převládá hrdost, jindy už spíš nabubřelost. A taky snaha nemít problém trvale na očích. Nejčastěji však chybí empatie, schopnost vžít se do té druhé strany. Ukrajinská tenistka odmítá podat ruku ruské či běloruské soupeřce. To se dá pochopit. Ovšem zároveň tlačí své kolegyně sokyně k tomu, aby veřejně pronesly, že odsuzují válku. Přitom nejde o odsouzení války, nýbrž o to, aby připustily, že Putin a Lukašenko jsou zločinci. Ony odpovídají, že hrají jen tenis a nechtějí se o politice bavit. V tom mají přece pravdu, i dotyčná Ukrajinka hraje pořád tenis, přestože je válka. Ale zas nezakrývejme, že se odpovědi vyhýbají proto, že mají strach říct, co si myslí.

Mužstva v dívčí válce

Ženský tenis je pro někoho zajímavější než ten mužský, nikoli kvalitou, nýbrž spíš prvkem nevyzpytatelnosti. To v literatuře zase ženy v posledních letech muže válcují kvantitativně. A dokonce nikomu nezní divně, když se ještě ozývají hlasy: více žen do porot literárních cen, více žen nominovaných na literární ceny, více Státních cen za literaturu udělených ženám. Jako by bylo úplně jedno, co napsaly, stačí zkontrolovat, co mají pod sukní. Jako kdyby to, co má kdo v rozkroku, nebyla pouze jeho věc, která s literaturou nijak nesouvisí. A rozhodně ne s její kvalitou.

Přitom loni zde vyšly dva pozoruhodné romány napsané ženami, ovšem zůstaly téměř neviditelné a poroty cen si jich neráčily povšimnout. Vedle druhého románu Zuzany Kultánové Zpíváš, jako bys plakala to byla Jolka debutující Jany Guljuškiny. Na Cenu Jiřího Ortena autorka myslet nemohla, poněvadž ta je udělována pouze literátům do třiceti let, cena pro debut roku v rámci Magnesie Litery by ale Jolce bezpochyby slušela.

Ovšem to by muselo jít pouze o literaturu, zatímco dnes se v našem politicky korektním světě především snažíme vyrovnávat všechny nerovnosti, nejen ty genderové. Proto se debutem roku stala kniha Radka Bangy Skutečná cesta ven, neboť romské téma je silnější kartou, ženských už v literatuře přece je... Navíc oceněná kniha vyšla v tom správném nakladatelství, které si tradičně umí zajistit vavříny. Zkrátka to, že Jolka vyšla naprázdno, je dalším reputačním škraloupem knižních cen Magnesia Litera.

Ale abychom též dokreslili mapu nových ženských územních zisků: tady jsme se posunuli do další fáze boje. Ukazuje to nejen film Tár s Cate Blanchettovou, ale i nedávná pseudokauza ohledně románu Aleny Mornštajnové a jejího údajného opisování ze života výtvarnice Toy Box. Už totiž nejde o vytlačování mužů ženami. Muži z kolbiště zcela zmizeli, naproti tomu ženy se „pochlapily“ a začaly bojovat mezi sebou. Kde zůstala ještě nedávno vzývaná ženská solidarita?

Co se mi asi zase stane…

Jolka přinesla příběh mladé dívky vydávající se z Česka na studia do Petrohradu. Pojednávala o jejím hledání, citovém dospívání a nakonec přece jen i o nalézání. Paní S. na Jolku navazuje. Zatímco v prvotině je ohnisko příběhu umístěno někam do roku 2007, nynější svazek začíná rokem 2012 a dojdeme de facto do současnosti.

Z čehož by se dalo odvodit, že na třetí knihu Jany Guljuškiny si asi počkáme, jelikož ty dosavadní nabízejí povětšinou odstup řady let. A hlavně je evidentní, že zážitková nádrž zůstala po dopsání Paní S. prázdná, neboť se napájí z autorčiny biografie. Novinka tak stvrzuje, že se mladá spisovatelka přiřadila do dlouhé řady českých prozaiků, kteří vydávají „redigované deníky“, a proto někdy – patrně jako teď Jana Guljuškina – musejí čekat, až se jim zas něco přihodí, aby měli o čem psát.

Můžeme opět připomenout díla Ludvíka Vaculíka, Terezy Boučkové nebo nověji třeba Terezy Límanové, Matěje Hořavy, Elsy Aidse, Kateřiny Rudčenkové či Miřenky Čechové. Jejich texty působí velice věrohodně, a tak čtenář má tendenci brát za bernou minci všechno to, co se v nich píše. Ovšem je nutné si uvědomit, že skutečně nejde o čistokrevné deníky. A koneckonců ani ty přece nemusejí vždycky obsahovat výhradně pravdu. Leckdy se v těchto textech o čemsi pomlčí – buď proto, že je to příliš intimní a není to ke chlubení, nebo proto, že bez určité pasáže bude celek zkrátka lepší. Vyznění je tu důležitější než „celá pravda“.

Na druhou stranu se nejedná o romány konstrukce, v nichž se sice třeba taktéž uplatní autobiografické detaily, ovšem pouze ve chvíli, kdy zapadají, a to ještě ve formě, v jaké to jde těmto pokusům o klenuté příběhy k duhu. To „redigované deníky“ se drží spíše při zemi, v zajetí každodennosti a posloupnosti, v níž zážitky přicházely. Někdy se však i při tomto způsobu tvorby nejen něco vypouští, ale taky přidává. Proto se jistě nemýlí ten, kdo v těchto dílech vidí nějaký silný odraz reality, nicméně velmi naivně působí ten, kdo věří doslova všemu, co je tu napsáno.

Manželská přetahovaná

V Paní S. čteme známý příběh dvojnárodnostního manželství. Je to přetahovaná, ve které z rodných zemí bude rodina bydlet. Protože v jedné bude pokaždé ten druhý cizincem a v důsledku jazykového handicapu druhořadým žadatelem o práci. Jde totiž o to, kdo kolik kde vydělá. Ten, kdo dokáže vydělat víc, má vždycky pravdu: v jeho zemi, či alespoň jazykové oblasti se pak žije. To je častý fenomén, jenž vnikl po sametové revoluci do tradičních českých rodin: děti se rozprchly různě do světa a (ne)vrátily se s manželkami a manželi.

V případě Paní S. se rodina vrací nejprve z Česka do Ruska, poněvadž v tuzemsku manžel nemohl sehnat pořádnou práci. V Rusku ji sežene, ovšem nejprve je třeba získat veškerá potřebná razítka, což znamená spoustu času a cestování. V tomto směru je Rusko stále nepřekvapivě zemí netušených nemožností. S prvním ukrajinským konfliktem však nastupují další problémy, propaganda se vyostřuje, obyčejní lidé včetně tchána a tchyně jí naivně podléhají, manžel zase ve firmě měsíce nedostává slíbenou výplatu. Tak dlouho věřil slibům, že teď už nemá sílu odejít, navíc když mu tam dluží tolik peněz.

Ona je mezitím matkou na plný úvazek. Možná to některého netrpělivého a necitlivého čtenáře může až začít štvát, to věčné probírání nedostatku peněz a nedostatečnosti vlastní mateřské péče a porozumění, ale tady se žádná škvíra mezi tím, co se myslí a co se říká, neobjevuje. Jde o hlavní devízu Jany Guljuškiny: nepředvádivost, naopak kutání v sobě, aby odkryla to špatné, přelétavé, váhající. Získá si tím naši důvěru, díky čemuž je vše předkládané podstatné.

Jejich synek je pochopitelně bilingvní a taky je mu úplně jedno, kde bude, hlavně aby tam s ním byla máma a táta. Právě od dítěte pochází ústřední věta románu, stejně jako ta, která dala název románu Zuzany Kultánové. V případě Paní S. zní: „ ,Nejlepší bude bydlet tady doma,’ říká náš syn.“ Čím víc se vypravěčka boří do zatuchlé, štěnicemi prolezlé ruské současnosti, tím víc vysvítá, jak se tady „v Evropě“ máme skvěle. Pořád máme sklenky daleko větší, než je naše žízeň.

Sklizeň po třiceti letech

Stejně tak nás Paní S., aniž by cokoli mravokárně vypočítávala, dovádí k pocitu, že Rusko se nikdy nezmění. A taky že tamní přerod na začátku devadesátých let nebyl důsledný, že šlo pouze o převalení komunistického a kágébáckého plejtváka na druhý bok, aby ředitelé a generální tajemníci byli najednou miliardáři a diktátoři. Vidíme to na celém bývalém východním bloku.

Za sametovost naší revoluce ostatně platíme dodnes i my... Stačí se vrátit ještě na moment do oblasti sportu a jen si uvědomit, kde se pořádají všechny ty slavné závody s dlouhou tradicí jako Tour de France či Wimbledon – žádný se nenachází na naší straně bývalé železné opony.

Jistě, tento kultivovaný, vyspělý západní svět mohou dnešní mladí zároveň nahlížet jako státy, které zbohatly vydrancováním kolonií a kde vládne nenáviděná tržní ekonomika. Proto taky z devadesátých let vypichují divoký kapitalismus, zatímco starší generace si tuto epochu hýčká jako gejzír svobody, což mnohým zakrývá zmíněnou revoluční nedotaženost.

Paní S. je tedy aktuální, palčivou knihou. Přitom dělá pouze to, co literatura dělat má. Vypráví příběh lidí v určité době. Navzdory více než desetiletému rozpětí a mnoha časovým přeskokům se druhotina Jany Guljuškiny jeví též užší a méně roztříštěná než Jolka – přestože je tu rovněž snaha o sérii jakýchsi miniportrétů lidí, které vypravěčka potkala.

V závěru se ale náhle zdá, že si mladá literátka přece jen ukousla příliš velké sousto, a tak román na poslední chvíli pokazí. Že neodolá a přijde slohové cvičení, jež připomene pokryteckou chatrnost titulů kvačících, aby zaujaly bezodkladností, s níž se vyjádří k válce na Ukrajině, a přitom byly pouze sterilně povrchní.

V poslední kapitole se totiž autorka Paní S. odhodlala k nanejvýš riskantnímu kroku, jenž však knize dodává překvapivé finále – skoro jako by se rozlouskla jakási detektivní záhada. Přitom v případě Jany Guljuškiny se jedná „pouze“ o změnu pohledu. Mohla v klidu dojít do konce nastoleným způsobem a bylo by jí zatleskáno, ovšem ona se rozhodla ještě pro jeden risk, pro další chůzi po třesoucí se lávce – a ten vyšel. Takhle se má dělat literatura: neokázale riskovat a umět. Určitě ne neumětelsky hrát na jistotu a potom povykováním žebrat o obdiv. Tak nejednoznačná, dráždivá díla nevznikají.

Ondřej Horák (Lidové noviny, 4. 7. 2023)

Román mladé české autorky (nejen) o tom, jak je pro cizince těžké žít v putinském Rusku: člověk roste tím, že pochybuje

Radim Kopáč (Lidové noviny, 7. 8. 2023)

Původní českou literaturu psanou ženskou rukou už dávno neposílá na zdejší knihkupecké pulty jenom brněnský Host. Jsou i jiné podniky. Třeba pražský Dybbuk, kde právě vydali druhotinu Jany Guljuškiny. Autorka je ročník 1984, absolvovala rusistiku na univerzitách v Praze a Brně, loni debutovala románem Jolka. Její druhá knížka se jmenuje Paní S.

A je to zřejmě autofikce, tedy oblíbená kombinace autobiografického psaní a fikce, reálné zkušenosti prodloužené a rozvinuté autorskou fabulací. Nasvědčuje tomu leccos: nejvíc asi autorčino příjmení a její vysokoškolská studia. Hrdinka knihy, nasekané do osmnácti kapitol, je Češka, co hned úvodem přistává s manželem Rusem v Rusku, v Petrohradu. Je rok 2012 a oni tam chtějí žít. On od rána do noci pracuje, ona se stará o malé děcko. Jenže tu starost jí kalí subjekt-objektivní napnelismy všeho druhu.

Hrdinka je v nové realitě čím dál nervóznější. A všecky její výlevy, ať v řeči, ať v konkrétních činech, mají jednak společný hromosvod (vlastního syna), jednak společného jmenovatele: ruskou mentalitu. Ten děsivý, přízračný a zrůdný konglomerát byrokracie, mafiánství a kriminality, tu s gustem pěstovanou brutalitu na všech úrovních vztahu k druhému i ke světu, to permanentní ponižování, buzerování, fatální sebeobelhávání, nulovou sebereflexi. Bezcílnost, úzkost, zmar.

Radim Kopáč (Lidové noviny, 7. 8. 2023)

Bezradné zápisky z Petrohradu

Kryštof Eder (Měsíčník Host, září 2023)

Až se jednou budou psát dějiny tuzemské literatury v prvních dekádách jednadvacátého století, bezpochyby budou tvořit důležitou kapitolu prózy odehrávající se alespoň zčásti daleko za hranicemi České republiky. Romány Paměť mojí babičce Petry Hůlové, Probudím se na Šibuji Anny Cimy, Zvuk slunečních hodin Hany Andronikovy či některé knihy Markéty Pilátové představují důležité milníky české prozaické tvorby posledních let. Dá se předpokládat, že odstavec v pomyslné kapitole bude mít i prozaický debut vystudované rusitky Jany Guljuškiny.

Jolka, jak se kniha vydaná v loňském roce jmenuje, sice nevyvolala zdaleka takové nadšení a čtenářský zájem jako zmíněné debuty Petry Hůlové a Anny Cimy, ale zaznamenala velmi slušný kritický ohlas a leckdo byl nejspíš překvapený, že se nedostala alespoň do nominací na cenu Magnesia Litera. Příběh o studentce, která odjíždí na studijní pobyt do Petrohradu, aby unikla stínům minulosti, byl vypravěčsky velmi podmanivý a rafinovaný, a nadto byl publikován krátce poté, co ruský diktátor Putin rozpoutal válku na Ukrajině.

Mnozí lidé nejen v Česku si poté kladli otázky, zda je ruský imperialismus skutečně nevymýtitelný a jak hluboká je propast mezi Ruskem a Evropou; a i kvůli informačnímu embargu a cenzuře, které od té doby v Rusku platí, často hledali odpovědi v krásné literatuře. Jolka kolem některých těchto otázek - byť spíše mimoděk - kroužila. Jana Guljuškina popisovala tvrdý náraz, který pro českou studentku představoval odjezd do Petrohradu, i kulturní rozdíly mezi ní a jejími ruskými spolužáky a přáteli.

Ve své nové knize, nedávno vydaném románu Paní S., už je při zachycování těchto témat mnohem explicitnější. Druhou prózu Jany Guljuškiny dělí od vydání debutu pouhý rok. Takové tempo bývá povětšinou samo o sobě trochu podezřelé a Paní S. bohužel potvrzuje obligátní pravidlo, že s druhou knihou by autoři a autorky neměli spěchat.

Co si počít v Petrohradu

Protagonistkou a vypravěčkou je tak jako v prvotině Jolana. Už má však rodinu a v roce 2012 se s ruským manželem Olegem a ročním synem Fílou na začátku románu stěhují do Petrohradu. Oleg v Česku nemohl sehnat práci, a přestože ani v Rusku se to nabídkami zrovna nehemží a za nájem dají naprostou většinu Olegova platu, přece jenom se rodina v Rusku jakžtakž usadí.

Avšak ryze prakticky - Jolana se synem a mužem sice má kde spát, co jíst, ale vnitřně se to v ní rve podobně jako v první knize. Dlouhé dny, které tráví její manžel v práci, je doma se synem a s mateřskou rolí se dost potýká. První desítky stran připomínají spíše než komponovaný román literární zápisník každodenních litanií o tom, co Jolana s malým Fílou po boku zažívá.

Protagonistka věnuje pozornost i vlastním literárním ambicím - či spíše nerealizovatelné touze psát - a naznačuje, e stránky, které čteme, jsou zápisky, jež píše ve vzácných chvílích volna. Zároveň si uvědomuje svou literární bezradnost (která se spojuje s bezradností celkovou a místy přechází do frustrace, místy do rezignovanosti): "Nečekat od sebe velké věci, třeba že už to odteďka vždycky zvládnu bez křiku. Nezvládnu. Nebo že napíšu rozsáhlý hluboký román. Nenapíšu. Mám jen své útržky, střípky, které kradu zapomnění."

Domnělý deníkový charakter textu zvýrazňují některé události, jež Jolana ve svém vyprávění reflektuje. Píše například o procesech s umělkyněmi Pussy Riot či o tom, že u nás "zvolili prezidentem lháře a cynika". A také o tom, jak politika příležitostně štěpí vztahy mezi Olegem a jeho rodiči, kteří žijí na severu Ruska a které mladá rodina navštěvuje. Zatímco Oleg se pohoršuje nad dvěma roky, k nimž byly hudebnice z Pussy Riot odsouzeny, matka mu odpoví: "A co bys chtěl, aby je pustili prostě tak?"

Ani Jolanina matka, kterou znají dobře čtenáři předchozího autorčina románu, dceři na klidu nepřidá, když ji přijede do Ruska navštívit. neuctivě komentuje její život, chová se neurvale, chce dceru poučovat... Nelze se divit, že pokud text začíná v mollové tónině, postupně se propadá až kamsi hluboko mimo stupnice. Při čtení člověka nejspíš dříve či později napadne: Jaké je z takové situace východisko?

Tedy: Jaké je východisko pro hlavní hrdinku, v jejímž životě bída střídá bídu? Ale také: Jaké je literární východisko z litanického proudu, do nějž nás Jana Guljuškina ve svém druhém románu vrhla?

Paní S., Paní L., Pan. L a další

Škoda, že si takovou otázku nejspíš nepoložila autorka. Z roku 2012 se ve vyprávění postupně přesouváme k napadení Krymu, následně do roku 2015, kdy se rodina vrací do Čech, pak do roku 2018 a konečně do roku 2022. V poslední části Jana Guljuškina reflektuje Putinův vpád na Ukrajinu a popisuje, jak si s rodinou vzali do domu kus od Prahy, kde už vyrůstá nejen Fíla, ale i druhý syn Honzík, ukrajinské uprchlíky. Jenomže během všeho toho se postupně vytrácí jakýkoliv tvar.

Vypravěčská ozvláštnění, která předchozí knize dodávala dynamiku, zde vyznívají rozpačitě. V jedné z kapitol například Jolana popisuje - to už se s rodinou nachází v České republice -, jak propadla kouzlu učitele svého syna, aby následně toto své okouzlení popsala znovu, ovšem tentokrát s tím rozdílem, že objektem jejího zájmu není muž, nýbrž žena: nikoliv už mladý učitel "Pan L.", ale mladá učitelka "Paní L." K žádným hlubším reflexím nebo vyjevení smyslu takové změny to však nevede, kapitola není do celkové výstavby románu zasazena nijak zvlášť pevně, není dalšími částmi rozvíjena a vyznívá jako poněkud bezradné autorčino gesto.

Není to ojedinělá pasáž, v níž protagonistku okouzlí někdo jiný. Stane se to už v jedné z "ruských" kapitol románu, ale přestože Jolana popisuje své zahoření k cizímu muži s jistou dávkou fatalismu, nakonec je z toho pouze jedna z mnoha epizod, které v celku románu nehrají zas až tak významnou roli. Jistě, ilustrují Jolaninu rozháranost, její neschopnost usadit se na jednom místě s jedním člověkem a být spokojená, což bylo kruciální téma předchozího autorčina opusu. Avšak tam bylo důmyslně zapleteno do soudržného románového celku, v jehož rámci bylo nazáráno v mnoha perspektivách a konstelacích, v Paní S. témata spíš koexistují a nahodile vyplouvají na povrch a zase mizí.

Dojem značné nesourodosti popisuje název románu. "Paní S." se jmenuje jedna z kapitol, v níž protagonistka popisuje své setkání s další výstřední českou expatkou žijící v Rusku. Paní S., kterou Jolana znala z dob studií a s níž se po letech setkává znovu, si v této části převážně stěžuje na ruskou byrokracii. Na byrokratickou bariéru neustále naráží i Jolana, přesto lze jen stěží pochopit, v čem je zrovna tato kapitola, potažmu tato postava či témata, která autorka jejím prostřednictvím akcentuje, tak zásadní, aby po ní byl pojmenován celý román.

A jak to bude dál?

Druhá kniha Jany Guljuškiny zkrátka o poznání více připomíná zápisky a postřehy, které autorka promítla do nejspíš značně autobiografické protagonistky, aniž by však tyto zápisky promýšlela v koherentním celku. Což je samozřejmě legitimní způsob psaní, ale zrovna tak je legitimní ptát se: A co s tím?

V některých pasážích lze vycítit autorčinu takřka aktivizační snahu. Vypravěčka si například posteskne: "Někdo by mohl aspoň tu a tam sledovat, co se říká na prvním ruském kanálu, aby se pak nemusel svět divit. Za vlast! Za Putina! Smrt fašistům!" Kdyby k nám tento postřed přišel před únorem 2022, byl by bezpochyby cenný, nyní však jen potvrzuje to, čeho už jsme si bohužel dobře vědomi. A tak je to v knize s mnohým.

V poslední kapitole předá Jolana vypravěčský kolík utečence, kterou u sebe ubytuje. Je sice patrné, že tím se kniha motivicky vrací na začátek - zatímco předtím utíkala Jolana sama z Česka do Ruska, nyní utekla její nová spolubydlící z Ukrajiny do Česka (byť samozřejmě podmínky, za jakých tak obě učinily, jsou nesrovnatelné). Přesto lze tuto kapitolu vnímat jako z nouze ctnost.

Jolanino litanické vyprávění se závěrečnou kapitolou nijak neuzavírá, prostor pro třetí (a možná i další) pokračování zůstává otevřený. Ovšem opět narážíme na pasáže, které většině čtenářů a čtenářek pouze explicitně potvrdí to, co už si myslí: "Prý se budou snižovat dávky, prý se Češi bouří. Proti čemu se bouří? Vždyť je nikdo nebombarduje!"

Jana Guljuškina píše s nepopiratelnou naléhavostí, její popisy ruských scenérií, byrokratických obstrukcí i rodinných zápolení jsou působivé. Jenomže v Paní S. jako by se na začátku točila v kruhu a pak už jen krkolomně hledala způsob, jak z něj vystoupit.

Ecce homo.

Viera Žemberová

Sentencia jednotlivých príbehov autorkou zaradených do vydania prózy Paní S. by si vystačila s beletrizovaným presvedčením, že život je náročná cesta, lebo je nielen pomyselná, ale je napokon vždy reálna. Autorská rozprávačka sa vydala v príbehu na cestu rekonštrukcie toho, čo prežilo národnosťami zmiešané, ale partnersky vyrovnané manželstvo akademicky vzdelaných a odhodlaných mladých ľudí počas existenčne vynúteného presunu zo svojho zabývaného českého prostredia do vzdialeného ruského. Na počiatku si ho rozprávačka dokáže empaticky priblížiť len jazykom, ktorý vyštudovala a rozhodla sa, že by sa ním a češtinou mohla v novej krajine uplatniť a živiť. Rozprávačkina trojčlenná rodina sa z Prahy, po štúdiách a založení si rodiny, vysťahovala do Ruska po tom, čo sa ruskému manželovi nepodarilo získať jeho vzdelaniu zodpovedajúcu prácu v Česku. Spoločné rozhodnutie – z núdze – mladej rodiny sa odvíjalo od presvedčenia, že ich novou spoločenskou, sociálnou a citovou istotou bude manželova rodina na ruskom vidieku.

Protagonistka a rozprávačka osobne ladeného príbehu v próze Paní S. začína svoje rozprávanie v roku 2012 vetou: „Když jsem poprvé vstoupila do našeho nového pronájmu v devátém patře na ulici Ziny Portnové, pocítila jsem nadšení“ (s. 9). Tá ulica, ten dom, a to poschodie sú v Petrohrade. Rozprávačkino nadšenie navodil panoramatický výhľad z okna, no obzretie sa po prenajatom byte ju vrátilo do reality. Panelák, v ktorom po známostiach získali podnájom, patrí medzi stavby, ktoré od ich vybudovania pomenúvajú obyvatelia mesta „Sankt-Petěrburg. Petrohrad. Pitěr“, (s. 9) „chruščovky“. Kontrast medzi nádherou a výstavnosťou bulvárov historického mesta a bytom, do ktorého sa podnájomníci nasťahujú, označí rozprávačka s ruským manželom a maloletým Fílom za tú časť mesta, v ktorej sa všetko prispôsobilo tomu, aby to „byl „spalnyj rajon“, místo, kam se lidé jezdili po práci vyspat. Tedy pokud měli zrovna rok a půl staré dítě jako já“ (s. 9).

Rozprávačke záleží na autentickosti a dôveryhodnosti výpovede, na sugestívnosti a úprimnosti zhodnocovania v ruskej realite všedných, pre ňu neočakávaných až neprekonateľných peripetií v osobnej, občianskej, pracovnej, spoločenskej, sociálnej a rodinnej realite. Osobná úprimnosť výpovedí v prijímaní a prispôsobovaní sa novej rodinnej, občianskej a spoločenskej situácii sa mení na neprenosnú sociálnu a emotívnu reakciu pri zhodnocovaní a riešení pre rozprávačku nepoznaných a osobnou skúsenosťou z českého spoločenského prostredia nepodporených medziľudských reálií či rodinných zvykov, myslenia a tradícií, aké poznáva v manželovom rodičovskom prostredí.

Rozprávačka hľadá zmysel svojho nového miesta na rodinný a profesijný život a vo vzťahu k neznámemu prostrediu odhodlane, hľadá ho vo vyrovnávaní sa so sebou a s tými prejavmi vysielanými z nového prostredia, ktoré spôsobuje jej cudzota v spoločnosti, ktorej jazykom hovorí. Protagonistka má naliehavý osobný problém – musí sa naučiť myslieť, rozhodovať sa, vlastne sa prispôsobiť zvykom a návykom nového prostredia so všetkým, čo ho autenticky, predovšetkým zvykmi a konvenciou latentne tvorí, no aj tým, ako sa prejavuje a čím, ba aj kým sa ruská norma spoločného života a medziľudského jestvovania nekompromisne uplatňuje. Všedný život rozprávačky s malým synom, okolo ktorého sa udeje všetko, čím svoj deň napĺňa, mení sa na samotu a traumatizujúce čakanie na manžela, ktorý cestuje hodiny za prácou a denno-denne sa navrstvujúcimi prekážkami s bývaním, so synom, s učením záujemcov o češtinu atď. Nenápadne sa roztáča nezastaviteľný kolotoč medzi nečakanými, pritom nevyhnutnými rozhodnutiami, ako spoločensky aj rodinne nezávisle fungovať a ekonomicky prežiť vo veľkomeste, čo znamená nachádzať vhodné a užitočné riešenia pre seba, syna a manžela v neočakávaných a neželaných spoločenských konvenciách a medziľudských skúsenostiach tak, aby dokázali prijateľne reagovať na zložité profesijné, emotívne a praktické až, pre rozprávačku, sebazáchovné situácie. V praktickom kontakte s novým prostredím a jeho zvykovými či administratívnymi normami to znamená nájsť nekonfliktnou cestou riešenie medzi tým, v čom vyrastala doma a tým, v čom práve tu a teraz žije. Rozprávačka oslovuje, ba viac, do látky a tematiky prózy, osobným a aktuálnym spoločenským príbehom emotívne zapája čitateľa, pre ktorého rekonštruuje a komentuje osobný, rodinný, rodičovský, česko-ruský etnický a vzťahový celok až tak, že v časovej postupnosti takmer detailne zaznamenáva to, čo prežívala/prežila/prežíva ako cudzinka v cudzej krajine. Po návrate rodiny do Čiech, po udomácnení sa v profesijných a existenčných reáliách neobíde ani to, čím žije a na čo reaguje ona, jej rodina a česká spoločnosť – na prišelcov z vojnovej Ukrajiny. Znova očakáva a prirodzene predpokladá od svojho čitateľa zosúladenie sa v empatii a v súzvuku s jej počínaním si aj so získanými medziľudskými skúsenosťami z neželanej, neprehliadnuteľnej spolupatričnosti navodzujúcej nehumánnej vojnovej ukrajinskej reality.

Jazyk, mentalita, tradícia, ambície, prispôsobivosť, praktické riešenie každej prekážky, aby bolo možné dôstojne žiť a neprežívať, to sú časti prózy Paní S., ktoré sú rozprávačkinou aktivitou rozložené do častí: 2012, Gatčina, U skleněného stolu, Zmrzlé květy meruněk, Po vyhřátých prknech, Stihnou to dřív než načne válka, Pan K., Paní S., Direktivní matka, Paní R., Ruský Krym, 2015, 2018, Pan/í L., 2022 a záverečná časť Paní A.

Každá časť rozprávačkinej osobnej výpovede o tom, ako a čo, no aj s kým a prečo sa jej prihodilo, a to, o čom tak zaujato rozpráva, kompozične rešpektuje téme a príbehu nadradená prítomnosť neliterárnej kategórie čas. V priraďovaní obsahov reálne plynúceho spoločenského času (2012, 2014, 2022, ukrajinská migrácia do Česka a iné, či ďalšie významné spoločenské reálie) sa rozprávačka predovšetkým sústreďuje na seba, na svoju rodinu, dieťa, profesiu, a hoci ju žitá realita psychicky aj emotívne láme, nie vždy dokáže racionálne prijať to, do čoho sa znova a znova s manželom dostávajú. Musí konať tak, aby prežili, žili a udržali svoj vzťah aj za cenu tragických vojnových udalostí v inej krajine.

Po návrate rodiny do Čiech sa čitateľovi prihovára zrelšia, rodinne usadená a v profesii úspešná žena s výrazným mravným a voči žitej realite empatickým profilom, ktorá nezištnou a ušľachtilou pomocou a ústretovosťou pomáha riešiť existenčné ohrozenia iných. Všetko zlé je na niečo dobré a pre rozprávačku to znamená, že nedopustí, kým jej to okolnosti dovolia, aby utečenci z vojnovej Ukrajiny prešli v jej vlasti tým, čo sama okúsila ako cudzinka s dokonalou znalosťou ruského jazyka v cudzej krajine.

Nečakanou a údernou pointou prózy Paní S. je záverečná časť pomenovaná Paní A., ktorá predchádzajúcu sentenciu obmení takto: všetko dobré sa dokáže pričinením človeka, ktorému pomáhajú, premeniť na zlo, posadnutosť, na etnickú nenávisť, na nešťastie a neporozumenie: „Proč Rusové nebombardují i Prahu? Ať hodí bombu na nějakou elektrárnu, aby se Praha zahalila tmou! Aby si lidé museli vařiť jídlo před domy na ohništi! Aby se probudili! Myslím, že jediná bomba by to všechno napravila, narovnala“ (s. 197).

Ľudské nešťastie, nech má akúkoľvek tvár, národnosť, vek, žitý príbeh, nech sa kdekoľvek deje hocikomu spomedzi nás, kto sa ocitne v zúfalstve a bez nahliadnuteľného prieniku do horizontu na svoj návrat k tomu, čo ho robí humánnym jedincom, musí sa pričinením prózy Jany Guljušiny nielen pýtať, ale aj čakať na odpoveď, za akých okolností a kedy sa stretne človek s človekom bez zloby, závisti, nežičlivosti, nenávisti a agresivity.

Rozprávačka Jany Guljuškiny neobchádza to, čo sa oddávna medzi ľuďmi ako overená skúsenosť traduje, keď všetko zlé je na niečo dobré, ale zdá sa, a to jej protagonistka znova prežíva – bude to platiť aj obrátene – všetko dobré môže byť počiatkom zlého v nás a nakaziť tým všetkých a všetko okolo nás.

Gnómickou pointou k prózam vo vydaní Paní S. by mohol byť poznávací verdikt, ktorý sa znova spája s reálnym časom: „ak si neurobíme poriadok v minulosti, ťažko sa nám vykročí do budúcnosti“. Objektívne domyslené, práve ľudské deje medzi minulosťou a budúcnosťou nemožno a nedajú sa obísť, či nerešpektovať. Všetko to, čo robí človeka hodným svojho druhu a čo on vykoná, to sa nedá a ani sa nemá a vlastne sa ani nemôže obísť bez hodnotenia činov a ich následkov pre človeka, či už samotného a kolektívneho, etnického alebo kontinentálneho. Čas nič neschová a nič neodpustí. Nemôže, lebo jeho zmyslom aj obsahom je znova človek.

Ecce homo

Jemná pěstounka nám dala pěstí: i třetí kniha Jany Guljuškiny je o jejím ruském manželovi, Rusku a útěku...

Lidové noviny (7. 9. 2026)

I ve třetí knize Jany Guljuškiny s názvem Julie Lakatošová, čteme o její rodině, o jejím ruském manželovi a Rusku a nově též o romské holčičce, o niž se rozhodli pečovat. Ovšem tentokrát je tu vedle nutnosti vlastní výpovědi silnější tlak, jímž toto vyprávění naléhá na čtenáře. Ptá se: A jak žiješ ty?

Prázdninové literární sucho bylo rázně uťato. Přecházíme přímo k literárnímu dusnu, které zajišťuje novinka Jany Guljuškiny. Julie Lakatošová vás totiž vyvede z omylu, pokud si myslíte, že literatura je něco příjemně apartního. A stejně tak vás vyvede z omylu, pokud si myslíte, že literatura znamená v případě nudy si sáhnout pro nějaký dramatický příběh do minulosti. Tady jde o naši přítomnost, před níž nikam neutečeme a musíme hrát. Hrát, jak dokážeme, nikoli hrát si, jak budeme chtít.

Zprudka si tak můžeme říct, že Julie Lakatošová nás nenechává na pochybách o tom, že Evropa je přejedená, zhýčkaná, zbabělá a především v těžkém úpadku. Pro někoho může být důkazem kupříkladu fakt, že sice bojujeme za ekologii, nicméně vždycky doufáme, že toho, co se týká bezprostředně našeho života, se to netkne, jelikož by nás to přece protivně omezovalo. Pro jiného o tom budou svědčit drahé, byrokratické a málo akceschopné instituce Evropské unie. A pro další bude zas příznakem úpadku Evropy sobecký, pohodlný život singles, který pomalu, ale jistě vede k vymření, a tak je logicky kontinent doplňován příchodem lidí z jiných koutů světa: tak to v historii přece bylo vždycky.

Evropa je zkrátka plná lidí, jež děsí představa, že by přišli o svůj gauč a televizní ovladač, respektive těch, kteří si již brzy chtějí pořídit gauč i televizi opět zánovní. Mezitím navštěvují spoustu zemí, přičemž řadu z nich stěžovavě označují za „strašně drahý“, aniž by je to ovšem od dalšího cestování jakkoli odradilo. Většina z nich nic neprodukuje (kromě rozesmátých selfíček), jen projídají dědictví, které jim spadlo do klína. Ostatně proč ne, když sami potomky nemají.

Pokračování autobiografické roviny

Jana Guljuškina (1984) vstoupila do české literatury teprve před čtyřmi lety, a to naprosto mimo jakékoli komunity. Žádné vytváření strategických paktů, aby pak kumpáni spustili nepřiměřený humbuk, když člověk vydává knihu – s očekáváním, že toto neupřímné halekání bude pochopitelně reciproční. Taky na to dosud prózy Jany Guljuškiny patrně doplácejí, neboť nezískaly žádné literární ocenění. Na usmívání se na ty, kdo by mohli pomoct, však tato autorka nemá čas – a asi ani chuť.

Odvaha nepatří v českém literárním prostředí ke zrovna běžnému artiklu, proto jsou vyzdvihovány neškodné texty, jako jsou Letnice Miroslava Hlauča či Mariborská hypnóza Dory Kaprálové, i když nutno rozlišovat: v prvním případě se jedná o dílo usnažené, v druhém brouzdavě suverénní. To Julie Lakatošová má k „vyvětranosti“ těchto próz velmi daleko, neustále útočí na naši pohodlnost.

Julie Lakatošová je třetí knihou Jany Guljuškiny. A pokračuje se v ní v autobiografické linii. V Jolce (2022) jsme se dozvěděli, že vypravěčka studovala rusistiku, rovněž v Rusku, kde si našla manžela. Po snaze usadit se v Česku se vrátili do Ruska, neb manželovi se v cizí zemi nedařilo najít práci. Ovšem v Rusku potom zas zaměstnavatel pořád jen sliboval a neplatil a taky začalo přituhovat, a tak mladá rodina opět putovala do Česka. Manžel práci tentokrát už našel a žena porodila druhého syna. V Paní S. (2023) jsme dále četli o tom, jak se do jejich domu nastěhovaly před válkou prchající ukrajinské ženy, což přineslo značně třaskavou směs: být pod jednou střechou s Rusem.

Jana Guljuškina je tak další spisovatelkou v české tradici, jež svými texty vytváří jakési pásmo, které píše její život, respektive svědčí o jejím životě. Můžeme tu letmo vytyčit tuto tradici jmény jako Jakub Deml, Ludvík Vaculík a Tereza Boučková. Samozřejmě lze nad Julií Lakatošovou dumat, jak by vypadal text Jany Guljuškiny, kdyby v něm popisovala najednou to, co je ve všech třech knihách, ale tak to nefunguje. Při tomto způsobu tvorby se obecně nekalkuluje: nespekuluje se o tom, co patrně bude následovat, případně co raději zamlčet. Protože tím hlavním je nutnost to ze sebe teď dostat, odhazovat postupně životní zátěž, vypovědět se: dost možná i doslova dát svému bývalému já výpověď, aby se mohlo jít dál.

Dali světu Dostojevského

Autorka Julie Lakatošové též zapadá do dnešní vlny tvůrců, kteří píšou o tom, co se děje na východ od nás: na Ukrajině a v Rusku. Na Ukrajinu jezdí spousta lidí, avšak na vlastní kůži zažité Rusko, o tom čteme většinou jen v překladových knihách. Ovšem letos již vyšlo Co myslíš, co vidí Aleny Machoninové, takže Jana Guljuškina není jediná, kdo má přímou zkušenost s Putinovým režimem. Je logické, nicméně i tak fascinující, jak se zájem dobrovolně – přirozeně – stočil opět východním směrem. To by asi po sametové revoluci tipoval málokdo.

Je to však dáno tím faktem, že na východ od nás se něco děje. Je o čem vyprávět. A především: je čeho se bát, protože by to mohlo ohrozit náš blahobyt. Víme přece, jak nekulturně se dokázali sovětští vojáci chovat. Stačí zmínit, že byli schopní ustájit koně ve vile Tugendhat. Nebo kvůli zahřátí zapálit klavír. Opět: ukazuje to naši změkčilost, či spíše to, čím vším si museli během druhé světové války lidé v sovětské uniformě projít?

V Julii Lakatošové najdeme poznámku, která se k tomu nepřímo vztahuje: „Ale sakra, ne, přece není možné pořád omlouvat Rusko tím, jaká hluboká umělecká díla tam vznikají. No jo, oni tam žijou jako prasata, ale dali světu Dostojevského!“

Julii Lakatošovou vydalo nakladatelství Odeon a je to bezesporu dosud nejlepší z „pozdních sběrů“ tohoto nakladatelství, čímž máme na mysli české prozaiky, kteří jsou již zavedení a publikovali předtím jinde. Zatímco Markéta Pilátová a Stanislav Beran už nepůsobí nejčerstvěji, nadějně, u Jany Guljuškiny je to jinak. Mohlo by se zdát, že se jedná o důsledek skutečnosti, že velké nakladatelství – Odeon patří pod koncern Euromedia – dokáže přeplatit menší nakladatelství, ale tak to bohužel není.

První dvě knihy Jany Guljuškiny přineslo pražské nakladatelství Dybbuk, které se však nově rozhodlo, že se už nadále české beletrii věnovat nechce. Můžeme to připočíst k většímu odlivu tuzemských polistopadových nakladatelů. Mnozí odtáhli svou generaci a končí – kvůli vlastnímu věku i situaci na knižním trhu.

Ta přestala být příznivá, a tak se zařídili podle hesla „čím méně toho vydáme, tím méně proděláme“. U velkých nakladatelství je to jinak, ta si ještě tuto taktiku nepřipouštějí a chtějí ovládnout co největší kus knižního trhu, jako by nechtěla vidět, že dobudou pouze spálenou zemi.

Každopádně v dohledné době se takové značky jako Odeon či jiné, spadající třeba pod kolos Albatros, aspoň stanou možností, kam budou moct přeskočit čeští literáti, kteří dosud vydávali například v Torstu, Druhém městě, Fra či Dybbuku. Jiní malí nakladatelé své značky prodali právě velkým koncernům, požírajícím zavedené značky. Tak snad snaha dominovat na českém knižním trhu sekundárně aspoň čemusi poslouží a vyjdou díky tomu ještě nějaké pozoruhodné tituly zdejších tvůrců, než majitelům dojde, že tudy cesta ke stoupajícímu zisku skutečně nevede.

Všechno nejhorší z Ruska

Pokud jsme v souvislosti se způsobem tvorby Jany Guljuškiny zmínili jméno Terezy Boučkové, pak nutno dodat, že v jejích knihách – především v dosavadním vrcholu Rok kohouta (2008) – se dočteme též o tom, jak ztroskotalo přijetí dvou romských kluků do rodiny.Julie Lakatošová, jak napovídá už název, má ve svém středu pro změnu romskou holčičku, kterou si česko-ruský pár přibere ke dvěma synům.

Vypravěčku Julie Lakatošové ale nejde tak snadno odbýt s tím, že to je její problém, když si to chce dělat složité. Ne, po celou dobu, co třetí prózu Jany Guljuškiny čteme, prst míří na nás v důsledku toho, že nejsme pospolití – stavíme čím dál vyšší ploty –, a přitom bychom klidně mohli taky být. Nejsme ochotní se uskromnit, i když by nás neubylo, zatímco těm druhým by to ohromně pomohlo.

Tento román je cop spletený z několika tematických proudů. Jeden zachycuje „anabázi“ ruského manžela, jenž se snaží získat náhradu za propadlé doklady. Do toho po telefonu hovoří s matkou, od níž se dozvídá, že mnozí synové ze sousedství se do vesnice vracejí v zinkových rakvích, což má zvrhle za následek štědrou státní odměnu pro rodiny pozůstalých. Cítí se provinile, že není doma v rakvi, a zároveň je to úleva. Ovšem stejně tak cize se cítí tady, jelikož ho všichni hned onálepkují jako Rusa a tím to končí. Navíc jeho kolegové v práci nevnímají svět tak tragicky, v kanceláři se normálně chechtají, zatímco on smutní kvůli tomu, co se děje v jeho rodné zemi.

Dalším pásmem jsou dopisy, které budoucí náhradní matka píše Julii, jež kvůli úředním úkonům a průtahům zůstává první měsíce života v ústavu, přitom víme, že to jsou pro vývoj dítěte ty nejpodstatnější týdny, kdy je nutné vnímat mateřské dotyky a péči.

Taky je tu vlákno mladšího syna, jež se nese na vlně prosté dětské žárlivosti či vzteku, že něco musí. Nevyznívá to přímo falešně, ale ani věrohodně: spíše tak, jak si přemýšlení syna představuje jeho matka, v dobrém i ve zlém. Musíme si uvědomit, že se reakce odehrávají na intuitivní rovině, dítě si to často ani neuvědomuje a jistě by nedokázalo takto precizně formulovat. Je zde tematizováno třeba věčné nestíhání začátku tenisového tréninku a naštvanost asociálního trenéra, což brzy vyvrcholí v to, že synové postupně tréninkový dril opustí, aby mohli v klidu na gauči bříšky prstů šimrat obrazovky mobilu. Vše nás stahuje k myšlenkám o evropském úpadku.

Hlavní ranou mezi čtenářovy oči tu je poslední linka. Ta přináší příběhy, respektive rozhovory s Rusy a Ruskami, kteří se starají, starali, chtěli postarat o odložené děti, přitom sledujeme řadu krutých detailů. Je zde domácí násilí, nelidské věznění, nevyhovující bydlení, prostě všechno nejhorší, co si v souvislosti s Ruskem dokážeme představit. Jsou to skutečné rozhovory? Dělala je Jana Guljuškina, nebo jde o pouhé překlady? Či byly vymyšleny? Avšak romány nebereme do ruky proto, abychom pátrali, jak to bylo doopravdy, nýbrž abychom je na sebe nechali působit.

Kdy přijde last minute

Julie Lakatošová je tak možná příběhově poněkud roztřepené dílo, nicméně nepostrádá silné vyznění. Jana Guljuškina nás svou třetí prózou profackuje, abychom si znovu připomněli, že žijeme v podivném světě, kde mohou vedle sebe existovat zeměovládaná zvrhlým, násilnickým režimem a země, kde si obyvatelé mezi prodlužováním vlasů a návštěvou psychoanalytika pro pocit vlastní důležitosti zademonstrují za Palestinu, načež odjíždějí na letos již třetí dovolenou. Přičemž tento způsob života je obdobně zvrhlý, zvlášť když nedaleko leží země ovládaná oním zvrhlým, násilnickým režimem.

Jana Guljuškina nepatří k tvůrcům, kteří by chtěli útočit na čtenáře, tlačili ho do kouta, daleko spíše její vypravěčka vyjadřuje pochybnosti ohledně vlastních kroků. Navzdory tomu Julie Lakatošová obstarává velmi nepříjemné procitnutí. Ale koneckonců, vždyť to nemusíme číst, můžeme dělat, že nic takového nevyšlo. Anebo si novinku Jany Guljuškiny přečteme, chvíli o ní budeme mudrovat a potom se zas mrkneme, kam bychom ještě mohli odletět na last minute. Zatímco na ukrajinsko-ruské frontě nikdo neví, kdy jeho last minute přijde.

Lidové noviny (7. 9. 2026)