Jolka
Jolka si myslí, že studijní pobyt v Petrohradu je dobrý nápad, jak za sebou spálit mosty. Jak se naučit být sama a hlavně získat nový pohled na značně komplikované rodinné a milostné vztahy, které nechala doma. Cizí prostředí, cizí jazyk, poznávání velkoměsta na Něvě i lidí v něm s sebou ale znovu přináší vztahy, které se — vlastně nepřekvapivě — začínají Jolce značně komplikovat. Rozervaná hrdinka z 21. století vypráví expatovskou variaci na stále stejné téma: člověk sám před sebou neuteče ani na kraj světa.
Vydalo v roce 2022 nakladatelství Dybbuk
Petrohradská odysea
Kateřina Středová (Iliteratura 10. 8. 2022)
„Proč si dva lidi, dva nejbližší, nedokážou říct, co se děje?“ „Proč si staví mezi sebe zdi a hledají výmluvy…“ Jolka, studentka ruské literatury, přijíždí na stáž do Petrohradu, aby se mohla ponořit do světa, z něhož vzešly její oblíbené postavy, ale také aby se zkusila oprostit od šrámů, které už ve svém životě utržila a po kterých jí zůstalo v hlavě mnoho podobných „proč“.
Petrohrad, Leningrad, Sankt Petěrburg – kdo kdy viděl obrázky města na Něvě, toho jistě zaujaly barokní a klasicistní paláce se světlými fasádami zalitými sluncem, zářící zlaté kupole chrámů či třeba Velká kaskáda fontán v zahradách nedalekého (samozřejmě, „nedalekého“ na ruské poměry) paláce Petěrgof neboli česky Petrodvorec. Jenže ti, kteří v ruské Severní metropoli strávili nějaký ten čas, vědí, že jasných slunných dní je tu pomálu, obloha je spíše ocelově šedá a vlezlé vlhko nezřídka přechází v ledový déšť. A stejně tak Petěrgof není jen rezidence s úchvatnými zahradami, ale také obec na periferii velkoměsta, kde se do ustupující téměř venkovské zástavby s bídnou infrastrukturou zakusují značně omšelé paneláky a budovy několika fakult Petrohradské státní univerzity. A právě tato skutečná, prožitá tvář Petrohradu a Petrodvorce tvoří kulisy debutu Jany Guljuškiny Jolka.
Nepochopení a „proč“
Protagonistka její novely (a zároveň hlavní vypravěčka) přijíždí na studijní pobyt do Petrohradu a od samého začátku naráží na neporozumění, a to nejen kvůli slabé znalosti ruštiny. Může za to už její jméno – Jolana, zkráceně Jola. Rusům zní tak cize, že si ho potřebují přetvořit v něco bližšího a začnou jí přezdívat „Jolka“, tedy „jedlička“, což se jim asociuje s rodinnou atmosférou a oslavami Nového roku a pravoslavných Vánoc, tedy s něčím velmi blízkým, veskrze ruským. Nechápavé pohledy vzbuzuje i Jolčin hlavní předmět studia – Dostojevskij: „Zaraženě zakoktala: ‚No… Víte…,‘ ani nemohla najít slova. ‚Víte ale, že byl nemocný? Tedy, vy jste mě překvapila… To je velmi zvláštní…‘ V Rusku je zvláštní obdivovat Dostojevského?“ (s. 14) Především ale Jolka překvapuje nebo spíše zaráží okolí svými otázkami, které jsou často až dětsky prosté, ale zároveň hloubavé a nezřídka jdou přímo k věci, tnou takříkajíc do živého.
Jak ale z vložených retrospektiv brzy zjistíme, nepochopení a nešťastných vztahů už tato mladá žena za svůj krátký život zažila až bolestně moc. Možná právě proto vkládala mnoho nadějí do pobytu v zemi Dostojevského a jeho hrdinů, v zemi vzdálené natolik, že by jí snad jiný jazyk a kultura mohly pomoci začít znovu. „Na začátku to byl cizí jazyk. A mně bylo tak lehko, lehoučko. Svět byl stejně prostý jako má slovní zásoba.“ (s. 218) A možná právě odtud čerpala svůj počáteční optimismus, který jí na úvodních stránkách knihy umožňuje s humorem překonávat (a ještě vtipně glosovat) srážky s nefungující ruskou byrokracií, s otřesným stavem a špínou petěrgofských univerzitních kolejí i električek, tedy příměstských vlaků, v nichž musí při dojíždění do Petrohradu strávit celé hodiny.
Čím déle však Jolka v Rusku pobývá a čím více se zlepšuje její ruština, tím blíže k tělu si pouští ostatní postavy, nejen dva české studenty, kteří přijeli na studijní pobyt spolu s ní, ale také petěrgofské spolubydlící, kteří se Čechů tak trochu ujali, i byznysmena, se kterým se seznámila v letadle. Mladý intelektuál z Německa, jenž stejně jako Jolka přijel do Ruska studovat literaturu, vysloví nahlas to, co mnozí jiní jen naznačují: „Mě tak ohromily tvoje přímé, hluboké otázky […]. Na takové rozhovory je potřeba určitého místa, chvíle… A ty se rovnou ptáš: Proč… […] Jsi nebezpečná. Pro mě jsi nebezpečná… Já jsem zbabělec, zvykl jsem si na povrchní rozhovory…“ (s. 220) A tak jejich začínající přátelství, podobně jako řada jiných, vyzní nakonec do ztracena. Postupně tedy z hromady jmen vysvítá jméno jediného člověka, který se i přes nějaký ten nepříjemný rozhovor vrací, dokonce je mu tato stránka její osobnosti zvláštním způsobem sympatická. Ačkoli jsou na první pohled povahově velmi rozdílní, hlouběji uvnitř nacházejí jeden pro druhého pochopení, snad i kvůli podobným zážitkům z dětství, ve kterém sice zažili i pár okamžiků štěstí a radosti, ale nebylo jich moc.
Víc hlav víc poví
O Jolčině dětství a dospívání v českém podhůří se dozvídáme z retrospektiv, jež většinou vyvolá pohled na nějaký předmět (cukřenku, korálek od sestry) či zmínka o nějaké osobě. V těchto částech Jolka přenechává svou pozici vypravěče nejdříve otci a matce, v dalším okénku do minulosti se pak její mladší já střídá s hlasem starší sestry, a čtenář má tak poměrně neobvyklou možnost sledovat rozpad jedné kdysi docela šťastné rodiny hned ze čtyř perspektiv. Střídající se výpovědi otce a matky jsou plné obviňování: každý z rodičů má pocit, že nejlepší pro všechny je to, co je nejlepší pro něj, zároveň ale není schopný protějšku své potřeby jasně sdělit. Po letech postupného odcizování se tak oba rodiče cítí jako oběti rozmarů toho druhého a svou frustraci si, nikoli překvapivě, vybíjejí na dětech, což zasáhne především vztah prostřední Jolky a její starší sestry.
Starší dcery si totiž byly v útlém dětství díky malému věkovému rozdílu velmi blízké, téměř jako dvojčata. Rostoucí napětí v rodině ale na každou z nich zapůsobí jinak – jedna začne utíkat do světa knih, druhá do náručí různých mužů – a každá z dívek se přikloní na stranu jiného z rodičů. V kdysi hlubokém vztahu tak začne vznikat trhlina, která se postupně zvětšuje, hlasy obou dívek se překřikují a jejich perspektivy se zdají už nesbližitelné. Nenapraví je ani podobné neúspěchy v nových vztazích. Jolka se nikdy nedokáže druhé(mu) dostatečně otevřít (metaforicky ani doslovně) a vždy se dozví jen to, že je divná, a tak si kromě ran odnáší i mnoho už zmíněných otázek „proč“.
Guljuškina volí ve většině knihy ichformového vypravěče. Výjimkou je vložená protagonistčina vlastní povídka, kterou píše v době, kdy se po část ruského pobytu snaží být veselejší, bezstarostnější a méně hloubavou verzí sebe samé, a tak se i v psaní pokusí vystoupit z komfortní zóny a namísto zaznamenávání vlastních zážitků a rozhovorů s přáteli napíše krátký fiktivní příběh v er-formě. Avšak stejně jako se Jolce nedaří změnit zažité vzorce chování, ani jejímu psaní změna formy moc nesvědčí a příběh utne dost násilně.
Sonda do nevesela
Na pozadí příběhu se autorce daří pomocí drobných výjevů zachytit paradoxy současného Ruska – bídu lidí prodávajících ve vlacích cokoli, třeba domácí pirožky ze špinavých tašek, kontrastující s honosnými nádražními budovami, které často působí jako paláce; nebo ledové kluziště, na němž se potkávají úplní začátečníci s těmi, kdo uprostřed vyseknou parádní piruety. Guljuškina čtenářům také zprostředkovává bezvýchodnost politických i životních situací. Volby v roce 2008 například Jolka trefně komentuje takto: „Byly volby prezidenta země, a jejich výsledky nikoho nepřekvapily. Nadutec na chvíli uvolnil svůj trůn Ubožákovi a sám se stal zatím premiérem. Taková rošáda, chytrá škatulata batulata nebojte se.“ (s. 217) Problémy okolo získání cestovního pasu, kvůli němuž se mladý muž bez vojenské služby musí nejdříve zadlužit, aby si mohl koupit náležitý lékařský posudek, který ho zbaví vojenské povinnosti, její kamarád z Petěrgofu shrne zase slovy: „V Americe si mladí půjčují na studium, v Rusku si můžeš koupit hotový diplom, jen zaplacená suma určí, jestli ti tam namalují Bc. nebo Mgr. nebo rovnou doktora. Anebo si můžeš zaplatit tohle. Je to vlastně to samé, investice do budoucna.“ (s. 196)
Jana Guljuškina vsadila na jistotu a svůj debut zasadila do ruského univerzitního světa, který je pro mnohé čtenáře téměř exotický, ale který sama evidentně velmi dobře zná. Navíc jej zabydlela postavami vykreslenými vrstevnatě, s mnoha silnými i slabými stránkami, vyplouvajícími na povrch postupně, zvláště v dialozích, jež čtenáři mnohdy připadají až nepříjemně povědomé. Prim v příběhu ale samozřejmě hraje hlavní vypravěčka Jolana. Její řeč někdy proudí rychle a živelně jako horský potok, až se zdá, jako by ji ani různé životní kotrmelce nemohly nijak rozházet. Poté se ale na chvíli tok zklidní a v meandrech nastoupí Jolčina přemýšlivá, revidující poloha nebo ta poetická, která se dokáže na okamžik zastavit a zcela se soustředit na vločky v petrohradském větru nebo ledové krusty na nikým nevyužívaných březích Něvy. Dohromady tak autorka vytvořila knihu, která má i s několikerými odbočkami opravdu spád a jen těžko se od ní odchází. Snad jediným místem, kde čtenář občas zaváhá, je střídání perspektiv v kapitole vyprávěné Jolou a její starší sestrou, kterým by prospěla výraznější jazyková charakterizace (stejně jako v retrospektivních přestřelkách matky a otce ani zde nejsou jednotlivé mluvčí nijak graficky odlišené, zároveň jsou si ale hlasy obou dívek jazykově dost podobné). Vzhledem k jasnému finálnímu vyznění kapitoly je to ale problém zanedbatelný.
Při četbě Jolky se možná čtenářům vybaví debut Anny Cimy Probudím se na Šibuji, podobně zasazený do univerzitního prostředí, případně loňská prvotina Josefa Tichého Předvečer, se kterou Jolku spojuje především protagonistovo rozčarování nad skutečným stavem věcí v zemi, jejíž kulturu miluje. Všechny tyto literární počiny vedle inspirace studentskými roky spojuje také vyzrálé a propracované provedení s řadou odkazů na jiná díla dané kultury. Cima a Tichý si svými díly získali pozornost porot českých literárních cen; nezbývá než si přát, aby si také Jolka i přes současnou (pochopitelnou) nechuť ke všemu ruskému našla cestu k mnoha čtenářům. Ostatně je to výpověď nejen o české, ale i o té pro nás těžko uchopitelné „ruské duši“.
Kateřina Středová (Iliteratura 10. 8. 2022)Do Ruska a zpět
Olga Pavlova (A2 #21/2022)
Ačkoliv Jana Guljuškina ve svém prozaickém debutu ohledává zoufalství ruského světa, nakonec se v knize se zoufalstvím a depresí pojí především vypravěččina česká domovina. Jolka je povedený příběh o hledání domova a snaze smířit se sama se sebou.
Knižní prvotina rusistky a publicistky Jany Guljuškiny Jolka navazuje na dlouhou řadu příběhů o snaze vymanit se ze zajetých kolejí. Titulní postava utíká z rodného města i země, dočasně se vzdává mateřštiny a pokouší se objevit vlastní já. Zjednodušené čtení textu jako dalšího iniciačního díla by ovšem mohlo naznačovat, že kniha nestojí za větší pozornost a může se v klidu ztratit mezi dalšími přibližně třinácti tisíci tituly, které každoročně vyjdou na českém knižním trhu. Naštěstí má kniha více poloh. Vypravěčka své čtenáře provádí životem české studentky v Petrohradě a do toho vkládá střípky osudů vlastní rodiny, které postupně vysvětlují citové a životní tápání mladé ženy na českých a ruských ulicích.
Eto Rossija
Moderní „obrazy z Rus“ Jany Guljuškiny svým způsobem potvrzují to, co se o sociálních a politických problémech této velké země psávalo už před sto padesáti lety. Literární Petrohrad 21. století opravdu naplňuje všechny kulturní a sociální stereotypy, které čtenář od zobrazení bývalého hlavního města ruské říše očekává. Zjevují se tu střípky románů a osudů spisovatelů, hrdinka se vrací k myšlenkám z děl Dostojevského, avšak navzdory těmto literárním reminiscencím dokáže zůstat oběma nohama v reálném světě. Koneckonců každodenní zkušenost života v Rusku umožňuje pouze krátkodobé útěky do říše snů.
Ať chce či nechce, musí Jolka konfrontovat své dosavadní zkušenosti s realitou Petrohradu a cynismem jeho obyvatel, kteří nekončící fronty, polorozpadlé bytové domy, přeplněné metro nebo zimu přecházejí frází „Eto Rossija“: „Z električky se přesuneme na metro, kde namísto smogu, prachu, nekonečné šedi a tisíců aut jsou barevné mozaiky, kované ozdobné lampy, skleněné lustry, mramor z různých konců země i celého světa. A také davy lidí, stálé davy lidí, ráno kamsi tam a večer kamsi zpět. Eto Rossija… Na fakultu dorazíme vyčerpaní a hladoví.“
Právě pozorování všedního života patří mezi nejsilnější místa románu. Na jednu stranu až provokativně naplňují klišé o kontrastu ubohosti většiny současné ruské společnosti a epikurejských požitků movitějších obyvatel, kteří bez ohledu na roční období či politické dění tráví čas v módních klubech a barech. V těchto podnicích se ovšem život zastavil stejně jako ve vzdálené vesnici, kterou Jolka navštíví, nebo na předměstí, odkud se jen nerada stěhuje do centra města. „Přes silnici pomalu přechází muž a za ním čtyři kozy. Lidé se tlačí do maršrutek vyrobených v Číně, kam se pořádně nedají složit ani ženské nohy, natož mužské. Mezi obrovskými šedivými budovami technického institutu vychází slunce…“
Na druhou stranu právě v protikladech spatřuje protagonistka jistou přitažlivost, dokonce z nich dokáže čerpat energii, a tento pocit se přenáší na čtenáře, jehož pozornost neupoutává jen exotičnost chudých profesorských bytů, pití čaje se zavařeninou nebo procházky podél zamrzlé Něvy, ale také autorčin lakonický a zároveň poetický jazyk plný rusismů, které nejen že nepůsobí rušivě, ale jako by mimoděk potvrzovaly autenticitu a sílu příběhu.
Tíživé myšlenky
Naopak Jolčina domovina ukazuje v knize spíš svou temnější stránku, takže vzpomínky na rodné město nepřinášejí útěchu: pražská část příběhu se neodehrává v magickém gotickém městě plném turistů a levného piva, ale na periferii a v zázemí supermarketu. Právě tyto beznadějné prostory, které v dívce probouzejí zoufalé až depresivní pocity, ji vyženou do náruče slavného ruského města postaveného na bažinách a kostech tisíců dělníků. Petrohrad ovšem není první ani poslední místo, kde se hrdinka snaží najít pochopení, kterého se jí nedostalo ani ve vlastní rodině, ani v náručí žen či mužů. Útěchou jsou jí po nějakou dobu myšlenky a příběhy, s nimiž se setkává během studia, avšak ani rusistika ji tíživých myšlenek zcela nezbaví.
Konec příběhu bohužel vyznívá až banálně a opravdu svádí k povrchnímu čtení knihy. O odjezdu z Petrohradu se zde píše: „Budu ho muset vystát ještě hodinu metrem a dvacet minut pěšky. Sama sebe však mnohem, mnohem dýl.“ Ano, zjištění, že nepřítel se skrývá ve vlastní hlavě, působí triviálně, ale jedná se o doplnění nezbytného posledního dílu skládanky hrdinčiných životních peripetií.
Olga Pavlova (A2 #21/2022)Smutné obrazy z Rus: Debutový román Jany Guljuškiny Jolka je prozatím prozaickým objevem roku
Jakub Šofar (Reflex, 8. 9. 2022)
„Ptám se na válku a zjišťuji, že vlastně neskončila, že pro zdejší lidi je součástí současnosti. Válka jako něco svatého, něco podstatného, klíč k porozumění ruskému já. Jediný světlý moment vlastních dějin? Vítězství! Jediný světlý moment vlastní sebeúcty? Hrdinství! Vítězství ne se Stalinem, ale Stalinovi navzdory!“
Poslední dobou se objevila spousta expertů na Rusko. Jejich texty jsou sice mnohem erudovanější než výkony západních sovětologů či kremlologů z dob SSSR, nicméně úplně by stačilo vrátit se k dílům starším, v nichž už všechno napsáno je. Třeba k tolik diskutovanému eseji Duše Ruska od N. A. Berďajeva (1915, česky knihu vydalo nakladatelství Petrov roku 1992). Jenže výše citovaná ukázka je z debutu vystudované rusistky Jany Guljuškiny (* 1984). Že román Jolka (vyd. dybbuk) vyšel právě teď, je náhoda. To víte, náhody jsou sakra nebezpečné…
Možná nejzastoupenějším typem současné české prózy je vícegenerační vztahový, tedy rodinný a milostný příběh, jehož ozvučnicí jsou odpovídající partie našich dějin. Jádro vyprávění by bez nich mnohdy bylo jalové. Ale české dějiny za všechno nemohou, pokud je tedy nechápeme jako neměnné, jako posvátné: 300 let habsburské poroby, tatíček Masaryk, radostné budování nových zítřků, socialismus s lidskou tváří... Právě tyto vzorce nebo vymezování proti nim však už ve třetí dekádě 21. století skřípou a lehce zapáchají. Je to takové české hobby: vartovat na barikádě, za níž je orné pole. Knih, jež by tento model opustily, však není moc. Za všechny jmenujme třeba Lásku v době globálních klimatických změn Josefa Pánka (vyd. Argo, 2017).
Ale zpět k Jolce. Jolana, čili Jolka, protagonistka a zároveň hlavní vypravěčka dvousetpadesátistránkového románu, odjíždí do Petrohradu na studijní pobyt. Chce se zdokonalit v ruštině a poznat zemi, jejíž jazyk studuje, jazyk svého oblíbence Dostojevského, ale především – vzhledem ke komplikovaným vztahům rodinným i osobním – touží utéct před minulým životem. Tak to řeší spousta nešťastných mladých lidí, ale ve většině případů je minulost stejně dožene. Nové prostředí totiž znamená nové vztahy a Jolce, což mimochodem v ruštině znamená vánoční jedličku, se začne komplikovat i život v Petrohradě. Ruské kapitoly se střídají s retrospektivními pasážemi z Jolčina života kdesi v českém pohraničí. Dozvídáme se o rozpadající se rodině, v níž se rodiče cítí být obětí jeden druhého, což má zásadní vliv i na vztah mezi Jolkou a její starší sestrou a na hrdinčin osobní život. Stává se pro okolí „divnou“, nehraje očekávané klasické komunikační hry. A k tomu ta její lesbická zkušenost jako dočasné řešení… ale čeho vlastně? Občasné poznámky k Rusku mají už jen díky tomu, že jsou součástí literárního příběhu, mnohem větší váhu a smysl než komentátorská žvanivost. Jaké bylo východní impérium v letech 2007 až 2008? Na jedné straně ponurost a šeď slavného města na Něvě, nepochopitelná bumážková byrokracie, otřesná úroveň vysokoškolských kolejí v přilehlém Petěrgofu, čili Petrodvorci, neznalost moderní historie u ruských spolužáků (učebnice končí vítězstvím ve druhé světové válce) a rozčarování z jinakosti okolního světa. Na straně druhé neobyčejná pohostinnost, archaická nevinnost venkova, kantoři jako držitelé a předavači intelektuálního odkazu, kulturní život… Jediné, co lze autorce působivého románu z ruského univerzitního světa vytknout, je, že někdy hůře rozpoznáme, kdo je zrovna vypravěčem „české“ části. Zda matka, otec, její starší sestra, či sama prostřední dcera Jolka. Tak jako tak, tento román je mimořádnou prvotinou, zvlášť pokud jde o formu a jazyk. Svůj literární křest si Jana Guljuškina odbyla už v letech 2011–2014 na blogu Respektu. Otázka zní, proč o tvorbě tak dobré stylistky a vypravěčky zajímavých aktuálních příběhů slyšíme znovu až teď. Kdy o ní uslyšíme příště?
Jakub Šofar (Reflex, 8. 9. 2022)Kdo uteče do Petrohradu, vyhraje
Ondřej Horák (Lidové noviny 29. 8. 2022)
Hlavní hrdinka románu Jolka se vydává na studijní pobyt do Ruska. Jistě, dnes asi něco nemyslitelného, avšak to vše jen proto, že debut Jany Guljuškiny má vlastně pár let zpoždění. Ale to nevadí, protože jde o velmi povedený vstup do české literatury, který by tak měl být čtenáři a recenzenty ostře sledován.
Jak si člověk ze střední Evropy představuje Rusko? „Měli jsme lístky do čtrnácté řady. Uvaděčka se na nás zděšeně podívala:,Ale v sále jich je jen třináct?‘ Smála jsem se, že Rusko je docela veselá země. Přišli totiž i tací, co měli lístky do patnácté…“
Jolka debutující Jany Guljuškiny (1984), jak vidno, naplňuje i toto očekávání, ovšem pouze okrajově. Stejně tak se nedá moc přemýšlet o tom, že by počin nakladatelství Dybbuk byl konjunkturálním krokem vzhledem k současné válce. Kdo zná produkci tohoto pražského nakladatelství, ví, že tomu tak není. Spíš to takhle vyšlo shodou okolností. Takže nelze ani tvrdit, že by se Dybbuk pokoušel tímto titulem nasednout na současnou vlnu románů od tuzemských autorek, které jsou notně čteny a už zdaleka nejen laickým čtenářstvem ctěny. A Jolka se od těchto literárních produktů navíc nápadně liší osobitostí a estetickou kvalitou. O konjunkturální počin skutečně nejde, naopak je na tomto místě možno podotknout, že Jolka má naopak řadu let zpoždění. Protože je to román, jenž by se hodil do jednoho pytle s některými staršími texty Jaroslava Rudiše, Petry Hůlové či Markéty Pilátové, případně s již pozapomenutými literárními počiny Tomáše Kolského či Zdeňka Štipla. Šlo o prózy reflektující fakt, že se autoři ocitli na vzdáleném, více či méně exotickém místě a to se stalo kulisami pro jejich příběh. U horších případů z tohoto ranku bychom mohli poznamenat, že se nedokázali nepochlubit a měli pocit, že už jen ten samotný fakt, že byli tam, kde většina čtenářů nikoli, stačí.
Teprve později přišel Martin Ryšavý, jenž svými Cestami na Sibiř a Vračem nasadil v tomto „rozcestovaném“ psaní laťku o hodně výš. Což potvrdil loni vydanou Tundrou a smrtí. Jolku tak můžeme do jisté míry brát i jako opožděnou ženskou variantu právě „ruských“ knih Martina Ryšavého. I když tento autor není jediný, je tu též Matěj Hořava a jeho vynikající „banátská“ Pálenka a „gruzínské“ Mezipřistání.
Tchajwanští duchové
Ani Jana Guljuškina není jediná, jež nyní dorazila do české literatury zpožděným expresem – pokud se v literatuře o zpoždění vůbec mluvit dá. Nakladatelství Paseka letos vydalo taky útlou knihu Kláry Wang Tylové (1981), bývalé dlouholeté redaktorky Lidových novin. Ta v Ostrově duchů pro změnu přenáší své čtenáře na Tchaj-wan. Jedná se o šest povídek, jimž vévodí téma místních pověr a obyčejů. Jak naznačuje název, jde o to, že tamní obyvatelé věří na duchy, kupříkladu na to, že byt, kde došlo k sebevraždě, je k dalšímu obývání nevhodný.
Klára Wang Tylová upoutá vynalézavým propletením jednotlivých příběhů a stručností, v tom její debut vyznívá velmi vyspěle. Na druhou stranu však Ostrov duchů může působit poněkud dietně – navzdory tématu jako svazeček magazínových povídek. A rovněž odtažitě, drží si čtenáře od těla, jako by se autorka za příběhy spíš chtěla co nejvíc skrýt. Což možná zní paradoxně – vyčítat někomu, že není sebestředný… Každopádně po takto uměřené prvotině bychom se od pražské spisovatelky chtěli dočkat něčeho rozsáhlejšího a s hlubším ponorem. Určitě na to schopnosti má.
Ono zpoždění lze doložit dále tím, že jak Jana Guljuškina, tak Klára Wang Tylová vlastně nemají generačně daleko k Petře Hůlové – narodily se rovněž ještě za minulého režimu. To Ondřej Škrabal (1992) už patří do jiné generace. Literát a divadelník žijící v Berlíně nyní vydal v nakladatelství Listen knihu krátkých próz Cesta k billboardu. A je to už odlišná německá metropole než ta v Nebi pod Berlínem Jaroslava Rudiše či v knihách Dory Kaprálové, jež je však v Berlíně usazena trvale. Není to tedy v jejím případě dočasná návštěva, po níž se člověk stane v domácím prostředí na tuto oblast „odborníkem“.
Nikam se nehrnou
Ondřej Škrabal se snaží definovat toto kdysi zdí rozdělené město: „Obrázky ukazují B. těsně po válce. Je jasné, že všechno, co se dnes tváří pradávně a historicky, tu ještě před sedmdesáti lety nebylo.,Tohle město jednou umřelo a teď už jenom předstírá, že je. Můžeš chodit kolem dokola, jak dlouho chceš, ale to, co si lidi představují pod B., tady nenajdeš,‘ říká Sophie…“
Cesta k billboardu nabízí též nové přeměřování Západu a Východu: „Kdysi dostal v práci nečekané volno a rozhodl se vydat dál za B., směrem na Prahu. Myslel, že je to na východ, ale ve skutečnosti se pohyboval skoro pořád na jih. A hned si také musel v hlavě překreslit celou mapu svého pomyslného Východu. Na odpočívadle vytáhl telefon a poprvé si na Google mapách prohlížel tento kus planety. A ejhle: Vídeň je taky na východě! Dokonce východněji než Zagreb a mnohem východněji než Laibach…“ Nesmí pochopitelně chybět ani tento štulec: „Ale Češi se nikam nehrnou, o Češích si nikdo nic nemyslí… Ví jen, že Češi jsou něčím zvláštní, ale čím, to už říct neumí, nikdy se o Čechy moc nezajímal.“
Vše se tedy v Cestě k billboardu tváří strašně moderně a nespoutaně, ovšem zároveň je to až příliš povědomé. Nic nového, a nejde jen o citované „poznatky“. I literárně jsou krátké prózy Ondřeje Škrabala tu jako třetí vývar z Becketta, tu zas jako nápodoba klasických humoristických povídek, avšak texty jako by byly následně přežehleny, znivelizovány v nějaké reklamní agentuře. Tyto literární prostocviky by se tak nakonec daly nejlépe přiřadit ke knihám Štěpána Kučery či Vratislava Kadlece, kde se demonstruje, jak se umí psát, bohužel však především proto, aby tím bylo zakryto, že dotyční nemají o čem psát.
Proto se raději vraťme k Jolce, jež je rozhodně literárně nepoměrně zdařilejší a taky jí nechybí ona osobitost, což obnáší i odvahu riskovat. Román přitáhne hned první kapitolou, v níž je popisován příjezd do Petrohradu na studia. Jistě někdo namítne, že takových zápisů četl na internetu od různě rozprchlých studentů spousty. U Jany Guljuškiny nejde ani tak o Rusko či Petrohrad samotný, nýbrž o to, že jí toto prostředí dává možnost ukázat, co je všechno schopná vnímat a zachytit. A tak se může naplno projevit její pozorovatelský a literární talent.
Cesta do Petrohradu má příčinu nejen ve studiu rusistiky, ale konkrétně v obdivu klasické ruské literatury, především Dostojevského. Opět můžeme nabídnout paralelu z české literatury: hrdinka románu Probudím se na Šibuji Anny Cimy zas nejdřív podlehla kouzlu textů Harukiho Murakamiho, proto se vydala do Japonska. Ostatně japonské výpravy v novele Amáliina nehybnost Kateřiny Rudčenkové mají totožnou příčinu.
Zde bychom mohli nadšeně zahlaholit, že je to jasný důkaz toho, jakou má literatura sílu. Ovšem stejně tak bychom mohli namítnout, že se jedná o naprosté nepochopení rozdílu mezi realitou a literaturou…
V rodinné bryndě Jolka však není román z jednoho kusu. Už když čteme onu úvodní pasáž, očekáváme, že to takhle nemůže vydržet dlouho. A to nikoli proto, že bychom podezírali autorku z nedostatku umu, nýbrž proto, že dnešní svět není zkrátka souvislý, je přetržitý a to se musí projevovat – a taky už léta projevuje – i v literatuře. Proto je vše tolik fragmentarizované, roztěkané. Souvislý příběh je fajn, ale jaksi nepřiléhá k naší současnosti, působí vždy okamžitě starosvětsky. Jana Guljuškina též od detailního popisování příjezdu do Petrohradu, usazení se na koleji a zdlouhavého dojíždění na přednášky přejde k minulosti, od níž Jolana – ruským spolužákem zkráceno na Jolka – utíká. Přičemž románová ruská současnost je dalším důkazem zmíněného zpoždění, neb jsme někde v roce 2007. Další kapitoly tak nabízejí mimochodný rozhovor Jolaniných rodičů – jedná se o monology, které se navzájem přerušují a doplňují obraz jedné běžné rodiny v Sudetech za socialismu. Běžné v tom smyslu, že se vzali a měli děti, ani vlastně nevěděli proč, respektive se o tom tenkrát tolik nespekulovalo, jelikož to prostě bylo běžné.
I zde ale pocítíme zpoždění Jolky, jelikož tyto pasáže mohou připomenout právě všechny ty současné české hity psané ženami – onu omyvatelnou umakartovou literaturu. Naštěstí jen tematicky, neboť jazykově a nápaditým způsobem podání – po manželském ping-pongu následuje sesterský duel – je převyšuje. Navíc se jedná pouze o jednu součást románu, o background, abychom pochopili, před čím Jolka pořád utíká a proč je tak nadšená, energicky odolná a nestýskavá v Petrohradě. Určitě tu lze zmínit, že jde o kladný dopad otevření hranic po roce 1989, kdy se děti mohly vzdálit z tísnivé klece domova. Taktéž si dnes každý může najít kout světa, kde se bude cítit dobře, pokud tím pravým není rodný kraj. Dodejme, že Jolka se snaží zorientovat, citově ukotvit i v jiném smyslu, jak o tom svědčí její milostný románek se ženou, to ještě v Praze, když bydlí na koleji a přivydělává si v supermarketu.
Provinční světák
Mohl by vzniknout dojem, že napsat román, jehož příběh se odehrává někde daleko od české kotliny, je zaručená výhra. Tuzemské čtenáře exotické kulisy musí zaujmout, literát vypadá jako světák a ještě si tak trochu předplatí vydání svého díla v zemi, o níž pojednává. Vždyť si vybavme, jak jsou zde oblíbení a opečovávaní všichni ti Poláci, kteří píšou o české kultuře a o tom, jak je skvělá a zábavná…Ano, v zemi, o které se píše, možná takové dílo přeloží. Avšak v jiných… Zkusme si to představit obráceně. Copak nás by zajímalo číst román o tom, jak Bulharka odjela studovat do Švédska? Nebo Slovinka do Uruguaye? Asi ne, protože to bychom si řekli, že se přece napijeme raději přímo u pramene a přečteme si něco z tamní tvorby. Světácké tak v tomto případě spíš podtrhuje provinčnost.
Naštěstí Jolce díky tomu, že je, jak již řečeno, osobitým dílem, tohle nehrozí. Protože její přitažlivost zdaleka nespočívá pouze v tom, že popisuje něco, co český čtenář běžně nezná, to jest studentský život v Petrohradě. Svérázný je román především náhledem a taky jazykem, jenž se sice drží, co se týče hovorovosti a expresivity, spíše zpátky, přesto nepůsobí papundeklově.
Jistě lze namítnout, že ony střihy mezi jednotlivými dobami a prostředími jsou v Jolce až příliš ostré. Každopádně je třeba připustit rovněž tu interpretaci, že právě naprostá neslučitelnost těchto světů chtěla být nasvícena. Obdobné je to s pocitem, že román mohl být kompaktnější, že ještě méně by bylo ještě více. Ale tento aspekt rozhodně nekazí celkový dojem. Jolka naopak ukazuje, že mít v literatuře zpoždění nevadí, ba může to mít i svůj vyšší smysl – pokud nejde o módní dílko s jepičím životem. Debut Jany Guljuškiny je tak rozhodně setkáním s pozoruhodnou osobností – osobitostí. Nedovyvinutost české prózy totiž často vede literáty k autobiografičnosti. Ovšem texty s autobiografickými prvky paradoxně patřívají v tuzemské tvorbě nakonec k těm pozoruhodnějším.
Teprve se ukáže, jestli autorka již v Jolce pojednala své ústřední téma a bude ho v budoucnu nabízet v nových variacích, nebo zda případná druhotina odkryje, že se sice zlepšuje v samotném psaní, ale zas si v debutu vyplýtvala vše, co chtěla říct. To jsou úskalí, která na spisovatele čekají. A nezbývá než to vše nechat sebou projít, třeba i tak, že některé texty budou napsány a nevyjdou. Nicméně tady jsou veškeré rady a předpovědi zbytečné. Každý si to musí zažít a rozhodnout sám. Což ví na konci románu snad už i Jolka. Netýká se to totiž pouze literatury.
Ondřej Horák (Lidové noviny 29. 8. 2022)Interkulturní prózy a obraz kulturního šoku v současné české literatuře
Marek Lollok
Příspěvek zkoumá téma interkulturní prózy jako vysoce produktivního a diferencovaného proudu současné české literatury. Jejich autoři čerpají inspiraci především z vlastních životopisů, zdůrazňujících různá podtémata v různých žánrových modifikacích. Společným základem těchto děl je jakási konfrontace odlišných kultur, většinou reprezentovaná subjektivní perspektivou konkrétní postavy, zůstávající často „na hraně“ v roli pozorovatele či outsidera. Častým motivem je fenomén kulturního šoku v jeho různých fázích a podobách, jako přirozená reakce na setkání s jinou/jinou/cizí kulturou. V roce 2022 vyšlo několik interkulturních prozaických románů; v našem příspěvku kontextualizujeme a charakterizujeme romány Jsem jejich bůh od Josefa Pánka a Jolka od Jany Guljuškiny, které považujeme za nejvýznamnější v oboru.
Interkulturní prózy a obraz kulturního šoku v současné české literatuře Interkulturní prózy a obraz kulturního šoku v současné české literatuře (PDF)
